Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně je již tradičně spojován s udělováním Zlatých medailí. Tato tradice se s ním nerozlučně pojí již od 50. let minulého století. Od té doby mnohokrát změnila svoji tvář a vypadá to, že tu „správnou“ hledá dodnes. Před dvěma lety jsme otiskli v Technickém týdeníku lehce kontroverzní článek, spíše polemiku, která se zamýšlela nad formou a obsahem této soutěže v kontextu nové doby. Očekávali jsme, že se nad tímto textem rozvine konstruktivní dialog, který třeba vyústí v nový návrh nebo i více návrhů konceptu, který by s aktuální situací v průmyslu „ladil“ a znovu vrátil tuto soutěž mezi nejprestižnější události roku. Náš záměr, bohužel, příliš nevyšel. Výsledek byl typicky český: většině lidí, kterých se to bezprostředně netýká, to bylo jedno; jedna (naštěstí jen jedna) reakce byla vysoce urážlivá; část dopisů byla tzv. „bonzácká“, vysvětlující „kdo s kým jak a proč, ale hlavně mě nejmenujte“; a pár došlých návrhů bylo, dle našeho soudu, zcela mimo. Škoda... Bez jakékoliv ambice a chuti znovu rozdmýchávat emoce a šlapat do tohoto „vosího hnízda“, jakým Zlaté medaile evidentně jsou, bych se přeci jen ráda k této otázce na chvíli vrátila. Je jisté, že brněnský MSV vypadá dnes úplně jinak než ještě před pár lety. Zatímco kdysi zřejmě nebyl problém, aby erudovaná komise obešla výstaviště a vybrala a posléze i ocenila nejlepší exponáty, dnes už tento systém rozhodně fungovat nemůže. Hlavní důvody jsou dva: zaprvé je těch exponátů již tolik, že není v silách žádné komise je všechny poznat, a zadruhé jsou již tak složité a multioborové, že už je žádný „odborník na vše“ nemůže vůbec ani pochopit, natožpak objektivně ohodnotit. Komisi tedy nezbývá než se spolehnout na informace, které o daném produktu uvede sám vystavovatel, který se sám do soutěže aktivně přihlásí. A tady už začínají první problémy. Asi nejslabším místem celé soutěže je ale její kategorizace a vlastní stanovy. Ty se v posledních letech průběžně mění a letos „jedeme“ podle pravidel, která byla vytyčena vloni. I když jsou, dle mého názoru, mnohem lepší a propracovanější než ta z roku 2015, stále mají slabá místa. Předně se obávám, že spousta zajímavých exponátů, které by si ocenění zasloužily, se do žádné z vyhlášených kategorií nedokážou zařadit. Co mi tady ale chybí asi nejvíc, je reflexe současného trendu, jakým je důraz na integraci a komplexitu řešení. A také na způsob a podmínky vzniku dané inovace a její současný i budoucí přínos. I když by se tyto aspekty daly při troše dobré vůle rozklíčovat ve složitých stanovách soutěže a akademických definicích jednotlivých kategorií inovací, většině lidí asi bohužel zůstanou skryty. Vystavět v dnešní době takto široce pojatou soutěž, a současně zachovat její výjimečnou tradici a prestiž je bezesporu nesmírně obtížný úkol. Možná už ale doba dozrála do stavu, kdy by bylo dobré udělat pomyslnou tlustou čáru a radikálně změnit kritéria hodnocení. Odhlédnout od samotného typu produktu, neřešit, jestli se jedná o výrobní stroj, robot, či komponentu, a soustředit se více na celý kontext jeho životního cyklu, podmínky vzniku, budoucí přínos apod. Zkrátka, uvažovat tak, jak se uvažuje dnes, v epoše Průmyslu 4.0.
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka