Čeho je moc, toho je příliš Srpen je tradičně měsícem velkých letních výprodejů. Obchody jsou doslova přecpány zlevněným letním zbožím, které musí do konce měsíce pryč, aby se do uvolněných prostor mohlo navézt zboží podzimní. To je věčný koloběh spotřebitelsko-konzumního života, který se u nás naplno rozběhl po sametové revoluci a po vzoru západních zemí, kde již fungoval ve svém neúprosném rytmu o desítky let dříve. Čím to je, že po každé sezóně zůstávají prodejcům plné sklady? A proč stejně tak zůstávají obchody s potravinami přeplněny zbožím s končící trvanlivostí, které se nemilosrdně likviduje? Proč se nám všem kupí denně ve schránce štosy letáků nabízejících nejrůznější slevy a akce v podstatě na vše? Odpověď na tyto otázky je velice snadná a univerzální: Protože je všeho všude moc a všichni jsme zavaleni věcmi. A když náhodou opravdu něco potřebujeme, nebo spíš získáme pocit, že bychom si měli něco nového pořídit, je to snadnější než uvařit si dobrý oběd. (Pokud na to samozřejmě máme dostatek prostředků.) Asi nikdo z nás by se už nechtěl vrátit do časů, kdy si naše prababičky přešívaly šaty po starších sourozencích, protože pořídit si nové bylo tehdy téměř nemyslitelné. Na druhou stranu ale tento překmit do opačného extrému, který se navíc odehrál velmi rychle (snad v průběhu tří generací), je také velmi nezdravý a možná časem i pochopíme, že je pro člověka a celou společnost více devastující než dřívější relativní chudoba. Proč píši „relativní“? Poněvadž i chudoba se dá chápat různě. I lidé s prázdnými skříněmi mohou být vnitřně velmi bohatí a naopak. A zkušenost potvrzuje, že většinou tomu tak opravdu bývá. Většina současné společnosti si ale s podobnými otázkami hlavu neláme a ti, kteří se snaží řídit její kurz, zřejmě ani nepředpokládají, že by kdy ještě začala. Proto se stala mantrou dnešní doby trvale narůstající industrializace a moderními zaklínadly „efektivita“, „produktivita“ a „snížení nákladů“. Chceme vyrábět stále více, rychleji a levněji a porazit tak konkurenci a zaplavit svět svým zbožím a vydělat na něm co nejvíce peněz. Proč ale, prosím pěkně? Co s tím vším zbožím (ale také daty a informacemi apod.) nakonec budeme dělat? A k čemu nám to celé bude? Může narůstat konzum do nekonečna? A jak bude vypadat za pár let „člověk konzumní“? Na to by nám měli odpovědět moderní filozofové a sociologové, aby nás včas a důrazně varovali. Jenže z těch udělala moderní doba „ohrožený druh“, který je dnes již téměř „vyhuben“, protože byl uznán za „nepotřebný“. Jak fatální chyba to byla, se bohužel pravděpodobně ukáže již velmi brzy. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
