O respektování pravidel
Pravděpodobně každý z vás zná klasické české pořekadlo: „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala“. Ještě nedávno mi tato hláška připadala celkem vtipná, protože naznačovala sympatický směr k nekonformismu a originálnímu přístupu k životu. Anebo, a to spíš, jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. V poslední době se ale můj postoj radikálně změnil a začínám na sobě pozorovat téměř abstinenční příznaky podobné těm, jaké prožívá člověk, kterému se dlouhodobě nedostává toho, co bytostně potřebuje. V tomto případě dodržování pravidel. První silná ataka tohoto mého soukromého „absťáku“ přišla s přechodem syna na vyšší závodní úroveň ve sportu, který jsem odjakživa měla spojený s fair play. Jaký to byl omyl! Napříč závody od oblastní úrovně až po národní jsem se naopak začala potkávat s jevy, které bych v tomto prostředí nečekala. Od agresivity a nedovolených zákroků přes navádění k nepoctivosti až po neobjektivní a podjatý přístup rozhodčích. Dvěma slovy: s nerespektováním pravidel. Druhý silný nápor na psychiku přišel v posledních týdnech v souvislosti s naší již mezinárodně proslavenou vládní krizí. Odposlechy tehdejšího místopředsedy vlády Babiše (předpokládám, že než toto vydání Technického týdeníku vyjde, bude pan Babiš ze své funkce odvolán), jednání pana premiéra s prezidentem republiky, skandál kolem dotačních machinací, … - to všechno jsou události, jejichž nejen obsah, ale i forma musely těžce otřást s každým slušným občanem této republiky. Když si k tomu přidáme celkový obraz prezentace a fungování amerického prezidenta, máme tu přímo učebnicový příklad naprosté ignorace téměř všech pravidel, a to na té nejvyšší úrovni. Ve stínu těchto událostí se potom již každá lumpárna děcek ve škole nebo úplatná státní byrokracie začíná jevit jako banální a vlastně „normální“. Žijeme evidentně ve společnosti, která pravidla nectí, kde vítězí silné pěsti, obratná lživá rétorika a intriky spřádané druhým za zády. Dřív se tomu hanlivě říkalo „Balkán“. Možná ale se tomu už ale brzy začne říkat „Čechy“. Naše „sláva“ v tomto směru stoupá ke hvězdám. Překračování pravidel samo o sobě není špatné, a kdyby neexistovalo, nevznikla by spousta nejen uměleckých děl, ale ani převratných vědeckých vynálezů. Adikos Hippos, tedy kůň, který vybočuje z řady, byl odjakživa tím, kdo udával nový směr. Takový „kůň“ ale musel být osobnost, nesměl být veden ani čistě osobními zájmy ani touhou ublížit ostatním, a cesta, kterou druhým ukázal, se musela ukázat jako zajímavá, prospěšná či aspoň inspirativní. Toto všechno neplatí o našich současných svéhlavých „koních“. Směr, který nabrali, je cestou do pekla, a v tom případě je lepší, dokonce pro život nezbytné, zůstat v bezpečí stáda a doufat, že většina si podrží zdravý rozum a nevrhne se do propasti. Až v okamžiku stabilizace se dá uvažovat o tom, že by bylo fajn, kdyby se zase nějaký ten „Adikos Hippos“ objevil a ukázal nám novou cestu, po které stojí zato se vydat. Obávám se ale, že v této situaci momentálně zdaleka nejsme. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
