Máš-li na to, pomoz si sám Před pár dny jsem navštívila Festo Didactic v americkém Masonu. Představili nám tam nový výukový program z oboru mechatroniky, který Festo realizuje ve spolupráci s místní technickou střední školou a dalšími několika partnery z průmyslu. Celý tento program je postaven na německém duálním systému a jeho cílem je připravit studenty co nejlépe na budoucí kariéru v účastnických firmách. V první skupince, která se v Masonu v současnosti připravuje, je 22 učňů. Ale… V celé aglomeraci průmyslového Cincinnati bude v brzké době chybět 50 000 kvalifikovaných pracovníků! Logicky mě ihned napadla otázka: řeší tento vysoce nákladný a organizačně náročný projekt vůbec něco? Bylo mi odpovězeno, že jsem skeptik, a tváře kolem mě se zakabonily. Samozřejmě, že řeší. Minimálně aktuální nedostatek pracovníků v těchto pár firmách. Pokud jim vyškolená mládež neuteče a zůstane u nich pracovat, vynaložené prostředky do jejich vzdělání se jim pravděpodobně rychle vrátí. Z globálního pohledu, vylepší to ale nějak situaci v Cincinnati a okolí? Nejspíš ne. Úplně stejně to ale je i se všemi ostatními projekty podobného typu, u nás např. s nově vznikajícími školami a učňovskými středisky při konkrétních fabrikách (např. nedávno otevřená škola při TOS Varnsdorf). Tyto počiny ale mají ještě jeden rozměr, který je z celospolečenského měřítka asi důležitější. Dávají ostatním příklad, jak by to mohlo (či mělo) fungovat. A také ukazují lidi, kteří pouze nelamentují nad současnou neutěšenou situací, ale aktivně se ji snaží řešit. Tam, kde v řešení selhává stát, musejí si firmy pomoct samy. Ty, které na to mají finance, kapacity a dovednosti, si zcela jistě pomoct dokážou. Ty ostatní ale budou pravděpodobně brzy omezovat výrobu, protože u nich nebude mít kdo vyrábět. A na druhé straně zde bude narůstat masa nezaměstnaných, resp. nezaměstnatelných. Pojem „nezaměstnatelný“ se ještě donedávna spojoval se skupinami sociálně nepřizpůsobivých a nevzdělatelných lidí. Plíživě, avšak současně velmi rychle, se tento pojem začíná rozšiřovat na lidi, kteří by rádi pracovali a také i nějaké to vzdělání mají, ale na trhu práce už pro ně přestává být uplatnění. To je nevyhnutelný side-effect nastupující 4. průmyslové revoluce. Jaké důsledky to bude mít pro celou naši společnost, si dnes ještě stěží dokážeme představit. Pokud ale nepřijmeme urychleně nějaká skutečně globální řešení, která pokryjí statisíce lidí, ne pouze desítky, budou tyto důsledky pro nás pravděpodobně devastující. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
