Proč se to mám učit? K čemu mi to bude? V letošním roce si připomínáme 120 let od jednoho z nejvýznamnějších objevů moderní doby – objevu radioaktivity. Příběh Henryho Becquerela asi každý dobře zná. V roce 1896 prováděl v Paříži pokusy s různými nerosty, u kterých se snažil prokázat termoluminiscenční vlastnosti. Mezi zkoumanými vzorky měl i několik uranových minerálů, které spolu s ostatními dával na slunce a po ozáření slunečními paprsky sledoval, jestli poté vyvolají nějaké změny na fotografické desce. Zcela náhodou se mu ale podařilo zjistit, že uran dokáže způsobit zčernání fotografické desky i v případě, kdy na slunci vůbec nebyl (dokonce byl zavřený v temné zásuvce), a co víc, jeho záření dokáže proniknout i pevným obalem fotografické desky a exponovat ji. I když tehdy Becquerel nebyl ihned schopen přesně rozklíčovat, co vlastně objevil, přesná interpretace tohoto jevu se zrodila velmi záhy. A spustila doslova řetězovou reakci dalších objevů, které vyústily v několik Nobelových cen. K tomu by ale nikdy nedošlo, kdyby lidi ještě nebyli na tento objev připraveni. Poznání přírodních zákonů již bylo na takové úrovni, že tento v podstatě náhodný objev zafungoval jako zážehový motor raketového vzestupu fyzikálních věd na počátku minulého století. Na tento, a řadu jiných příběhů si vždy vzpomenu, když slýchám ono známé: „A proč se to mám učit? To přeci nikdy nebudu potřebovat?“ A ještě hůř se cítím, když to slyším od ostatních rodičů, kteří své potomky v tomto bludu utvrzují a dokonce v tomto duchu aktivně konají – vybírají svým dětem různé alternativní školy nebo je vůbec přestávají posílat do škol (pod zástěrkou domácího vzdělávání), aby je „uchránili“ od „plýtvání časem“ nad učivem, které je podle jejich soudu „k ničemu“. Kromě toho, že to je velká hloupost a nerozum, je to do jisté míry i zločin. Kdo z nás může být tak sebevědomý, aby si mohl troufnout rozhodovat o tom, co je a co není „k něčemu“? A tím de facto podepisovat svým dětem ortel budoucího neúspěchu? Že se děti snaží vyhnout učení toho, co je nebaví, je přirozené. Důvody, proč by se měly překonat, v mladším věku snad ani pochopit nemohou. My, rodiče, bychom ale už rozum mít měli, a taky pokoru. Lepší než udílet špatné rady a podporu v nevhodných situacích je motivovat děti k co nejširšímu rozhledu a taky trochu věřit tomu, že tvůrci školních osnov aspoň trochu vědí, co dělají. V budoucnu se nám (a hlavně pak našim dětem) tento přístup určitě vyplatí. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka