Není pomoc jako pomoc
Minulý týden jsem se zúčastnila několika debat o CSR – společenské odpovědnosti firem. Je to téma, které je v současné době více než aktuální a v mnoha ohledech se právě teď výrazně mění jeho chápání i naplňování. CSR je někdy nazýváno „trojí odpovědnost“. Tím se v podstatě myslí, že se firmy soustředí kromě generování zisku také na sociální a environmentální aktivity, které se stávají součástí jejich vlastních strategií. Jednou z aktivit, zahrnovaných do CSR, je podpora školství, jemuž jsme věnovali hlavní téma tohoto vydání Technického týdeníku. I zde, jako ostatně všude jinde, se dá ale pomáhat špatně či dobře nebo spíše jednoduše a prvoplánově či s rozmyslem a s dlouhodobou vizí. Ponecháme-li stranou podporu různých speciálních škol pro handicapované děti, sociálně znevýhodněné skupiny apod. a budeme- li hovořit o podpoře „běžných“ škol, zjistíme, že je mizivá. Jisté je, že naše školy potřebují podporu v podstatě všechny až na hrstku privátních institucí, které si vedou dobře i po komerční stránce. Nejde tady ale jen o to, že by potřebovaly peníze a vybavení, ale také o to, že by potřebovaly změnu celého školského systému, o kterou by se firmy rovněž měly zasazovat. Tzv. patronáty nad jednotlivými (odbornými) školami ale, bohužel, nestačí. Navíc, taková pomoc je většinou ze strany firmy motivovaná vlastním, i když nepřímým ziskem (třeba v zajištění si budoucích pracovníků), takže se vlastně nejedná o CSR aktivity v plném slova smyslu. Špatné a do budoucna nebezpečné je ale i to, že se tím prohlubuje nerovnováha mezi podporovanými a nepodporovanými školami u nás. Průmyslové podniky se zcela logicky zaměřují na odborné technické školy, maximálně třeba ještě na gymnázia s matematickým či přírodovědným zaměřením. Kdo ale má motivaci podporovat humanitní obory? Průmyslové podniky tuto potřebu necítí a přitom jsou v podstatě jediné, které disponují finančními prostředky i vlivem. A které se aktivně věnují CSR. To, že absolventy humanitních oborů tolik nepotřebujeme a potřebovat nebudeme, je ale velký omyl. Pravděpodobně pramení z toho, že pod studiem filosofie si většina lidí představí detailní probírání starých myslitelů, historii vidí jako obracení se do dávné minulosti a o sociologii se už ani nemluví. Oživit tyto obory a přebudovat tak, aby reflektovaly současnost a dokázaly anticipovat blízkou budoucnost, by bylo velmi náročné, ale také velmi potřebné. Převratné změny, které nyní prožíváme nejen v oblasti vědy a techniky, ale které se silně dotýkají všech stránek našich životů, potřebují a budou naléhavě potřebovat interdisciplinární odborníky, kteří budou schopni všechny tyto nové věci správně interpretovat a kteří nám budou pomáhat, abychom se s tímto „novým“ životem dobře vyrovnali. Toto by rozhodně bylo dobré téma na netriviální a vizionářské CSR, jež by splňovalo i ty nejvyšší požadavky sociální odpovědnosti. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
