Je jisté, že konkurenceschopnost Evropské unie se nerovná prostému součtu výkonů jednotlivých evropských ekonomik, ale závisí na tom, jak jsou tyto ekonomiky vzájemně provázané a jak jsou efektivní jako celek. To stejné platí o většině dalších aktivit, poněvadž v dnešním globalizovaném světě je skutečně již téměř všechno provázáno se vším. Dávat věci do souvislostí a dobře komunikovat ale vůbec není snadné. A v dnešní době se již dostáváme na úroveň, kde přirozená inteligence ani vrozená sociální obratnost už dávno nestačí a musejí nastoupit profesionálové. Jenže, kde je máme vzít? Současný vzdělávací systém směřuje ke stále užší specializaci. Všeobecně-vzdělávací školy mají sice širší záběr, ale segregace jednotlivých oborů (tedy předmětů) je zde ale úplně stejná. Mezi hodinou dějepisu a matematiky dvakrát zazvoní, proběhne svačina a výměna učitelů. Předmět, který by se jmenoval „komunikace“ pak neexistuje vůbec. Kdo se tedy v budoucnu bude o tyto meta-systémy (kyber-fyzické, sociální, ekonomické…) starat a dále je rozvíjet? Nedávno jsem viděla na CNN zajímavou reportáž, jejímž poselstvím bylo, že v budoucnu budeme nejvíce potřebovat odborníky na „vztahy“ (relation people), kteří budou mj. schopni vybudovat a pěstovat zcela nové společenství lidí a strojů, kteří budou pracovat bok po boku v továrnách budoucnosti. Úzce specializované odborníky (knowledge people) v budoucnu zřejmě nahradí počítače. Možná bychom se tedy měli začít dívat na problematiku školství z jiného úhlu a zamyslet se nad tím, jaké základy bude potřebovat mladý člověk za pár let, aby uspěl v tomto překotně se měnícím světě. Budou mu (a také především jeho budoucímu zaměstnavateli) k něčemu dovednosti získané na již dnes v podstatě zastaraném stroji či jiných technologiích, které už v době jeho závěrečných zkoušek, či krátce po nich, poputují do muzea? Nebylo by lepší se spíš zamyslet nad komplexní přestavbou všeobecně-vzdělávacího školství různých stupňů, které by produkovalo mládež s dobrými a pevnými základy, ale především návyky dále se učit a schopnostmi otevírat se zcela novým myšlenkám a přístupům? Pokud by se toto povedlo, nebyl by, podle mě, problém, aby se takto „předpřipravených“ studentů chopily samy firmy a doškolily si je podle vlastních potřeb. Technický i technologický pokrok, jdoucí ruku v ruce s podstatnými společenskými změnami, letí kupředu takovou rychlostí, že žádný školský systém ani vláda, i kdyby byly sebelepší, ho z principu nemohou ani dostihnout a už vůbec ne předstihnout, což by bylo potřeba. Dobrým řešením by tedy mohlo být vybudovat dostatečně kvalitní a vhodně vysoké „nástupiště“, ze kterého by mladí mohli pohodlně nastupovat do kolem jedoucího vlaku a dál pak již pokračovat stejnou rychlostí, jakou momentálně jede.
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
