Nevěšte všechno na jeden hřebík
Že se nevyplácí pověsit všechno na jeden hřebík nebo vsadit vše na jedinou kartu apod., jsou známé pravdy, které často a rádi opakujeme v různých příslovích. Navíc jsou to pravdy nadčasové a nadnárodní. Moudré by tedy bylo, brát je aspoň trochu vážně. Češi zřejmě mají sklony k extremismu nebo spíš k tomu, nechat se unášet proudem a davem. Stejně jako jsme dokázali propadnout komunistické propagandě (samozřejmě, že ne všichni, omluvte tuto zkratku), dokázali jsme propadnout kouzlu nově zrozeného kapitalismu, o kterém jsme věřili, že nás spasí a uvrhne do štěstí a blahobytu, když to s tím předchozím režimem nevyšlo. Pak jsme se stejnou vehemencí začali likvidovat tradiční český průmysl a poměrně dobře fungující technické školství, poněvadž jsme se nechali přesvědčit, že pečení holubi létají odjinud než z fabrik. Netrvalo to ale dlouho a všichni jsme uvěřili, že štěstí se jmenuje Automotive, a proto je potřeba veškerou výrobu přešaltovat na výrobu pro automobilky. To nám vydrželo až do krize automobilového průmyslu. Tenkrát poprvé se nahlas začalo mluvit o hřebíku, který se s námi může utrhnout, a bude zle. Krize se rozšířila dál a my jsme si ji patřičně užili. O ničem jiném jsme nemluvili, krize byla všude, ve všem a byla obrovská a těžká. Přestali jsme investovat a trpěli jsme. Nevadilo nám ani to, že tvrdá data říkala, že konkrétně u nás se v podstatě nic tak hrozného neděje. Dnes už si na krizi téměř ani nevzpomeneme, protože momentálně zažíváme úplně opačný pocit: všem se nám daří úplně skvěle, hospodářství roste jako nikdy před tím a my se řítíme závratným tempem na vlně Průmyslu 4.0 vstříc digitální a integrované budoucnosti. A opět nám v rozmachu této naší davové psychózy nepřekáží ani realita, která je mnohem střízlivější než se prezentuje, ani vlastní bolestná zkušenost z minulých dob. V současné době je v průmyslu zaměstnaná celá 1/3 obyvatel ČR, máme největší podíl průmyslu na tvorbě HDP ze všech zemí EU, nemáme už teď dostatek kvalifikovaných pracovníků, za pár let budou v průmyslu desetitisíce volných pracovních míst, na která nebude mít kdo nastoupit, naše technické školství je v troskách. I když je tento „hřebík“, zvaný průmysl, bezesporu velmi kvalitní a v době krize nám zachránil krk, je natolik pevný, aby udržel víc než tu současnou 1/3? A co v budoucnosti? Je moudré snažit se tento sektor nabobtnat tak, aby pozřel většinu studentů i aktivních pracujících sil? Židle je pevná jen pokud má minimálně tři stabilní nohy. Co z nás bude bez stabilního a rozvinutého zemědělství a silné kvalitní vrstvy humanitních vědců apod.? Místo soběstačné a ve svých základech pevné evropské společnosti se z nás stane přerostlá nemocná továrna, která zkrachuje nejpozději při další světové ekonomické krizi, pokud ještě dřív nezahubí sama sebe špatným hospodařením. Také o tom mluví lidová moudrost – Zachovejte si zdravý selský rozum!
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
