Karel Zeman a Cesta do digitálního věku
Celosvětově proslulý český režisér Karel Zeman by letos oslavil 105. narozeniny. Příznivci filmového umění si toto výročí připomínají zdigitalizovanými verzemi jeho filmů a také nově zrestaurovanou verzí Vynálezu zkázy, která byla letos v premiéře uvedena současně na MFF v Karlových Varech, v Národním muzeu filmu v Turíně a v newyorském Muzeu pohyblivého obrazu. V polovině července bylo také v Miláně zahájeno světové turné výstavního projektu Filmový kouzelník: Karel Zeman. Tuto expozici doprovází retrospektiva nejvýznamnějších Zemanových snímků. Zemanovskou prázdninovou smršť ještě doplnil nový český dokument s názvem Filmový dobrodruh Karel Zeman, který koncem července vstoupil do našich kin. Karel Zeman byl mimořádný režisér, na tom se shodne laická i odborná veřejnost. Co je však podstatou této mimořádnosti? K režisérské brilantnosti Karla Zemana zásadně přispěl fakt, že si velmi dobře uvědomoval, jak silně je filmové médium prostoupeno fascinací technikou. Tato fascinace je vepsána již ve zrodu filmu, jednak v podobě naturalistické čili jako téma (bratři Lumièrové a jejich záběry dělníků odcházejících z továrny či vlaku přijíždějícího na venkovské nádraží), jednak v podobě fantaskní, v níž technika výrazně zasahuje i do formy filmu (Georges Meliès a jeho trikové snímky, především pak slavná Cesta na Měsíc). Zeman si klíčový význam filmové formy velmi dobře uvědomoval a věděl i to, že historický film není z formálního hlediska v podstatě možný, protože techniky střihu, montáže, rámování záběrů jsou velmi těsně spjaty s dobou vzniku filmu, tzn. s moderní sensitivitou a vnímáním času, a že historický žánr je proto třeba ponechat románům. Proto se děje jeho filmů datují do doby na přelomu 19. a 20. století. Proto i jeho cesta do pravěku je v podstatě ahistorická: skupinka hochů se vydává proti proudu řeky času (triviální obraz cestování v čase, takže ve filmu není ani nijak vysvětlen, což je však pro celek filmu vlastně celkem irelevantní) a doplouvá až do doby předdějinné, kdy ještě na Zemi vládli veleještěři. Toto filmové oživení obřích a prapodivných bytostí z dávné minulosti (obdobně ale může jít také o setkání s hybridními bytostmi z jiných světů, jak nám je představuje žánr sci-fi) je pro nás připomínkou toho, že obraz – stejně jako obraznost – nepodléhá žádným přirozeným normám a měřítkům. A naivní pohled malých chlapců je pro toto připomenutí ideálním prostředkem. Zeman „hybridizaci“ filmového obrazu rozvedl v rámci technických možností své doby maximálně. V jeho filmech se setkávají dvojitá expozice obrazu, kreslená, papírková i loutková animace, stylizované tzv. matné obrazy, rytiny a řada dalších postupů. Zvláště hojné využívání rytin je přitom explicitním odkazem k velkému Zemanovu inspiračnímu zdroji, jímž byl vizionář technického „pokroku“ Jules Verne. Karel Zeman byl takovýmto vizionářem ve světě filmu. Dobře si to uvědomují i tak věhlasní režiséři, jako je Steven Spielberg (Jurský park) nebo George Lucas (Hvězdné války).Mgr. Petr Jechort redaktor