Milí čtenáři, značná část tohoto vydání je věnovaná veletrhu AMPER, na který se chystáme příští měsíc. Jedná se o nejvýznamnější veletrh elektroniky, elektrotechniky, automatizace a komunikací u nás, a proto není divu, že je o něj tak obrovský zájem. Jsou to obory, které v současnosti zažívají skutečný boom. Jednotlivé komponenty se stávají čím dál tím více inteligentními a fyzikální podstatou této jejich „inteligence“ je elektromagnetické pole. Oborů, které mají co dočinění s elektronikou, existuje čím dál tím víc – mechatronika, biotronika, plastotronika, optotronika, ale také muzikotronika nebo farmotronika. A dá se očekávat, že něco-tronické bude za chvíli téměř vše. Když říkám „téměř vše“, myslím tím i nás samé. Doba, kdy budeme mít v sobě zabudované elektronické čipy, už se kvapně blíží a výraz psychotronika nabude svého sémantického významu. Už nebude pouze spojována s parapsychologií a s tzv. distančními interakcemi mezi živými organismy a jejich prostředím, ale navrátí se ke svému původnímu slova smyslu – spojení psyché s elektronikou. Již v roce 2012 se podařilo vědcům z Massachusettského technologického institutu implantovat myši nepravdivé vzpomínky. Tyto pokusy byly zatím jen na úrovni správně zvolené stimulace příslušné části mozku, ale digitalizace vzpomínek jako taková prý už je alespoň teoreticky také vyřešena. V nedaleké budoucnosti bude možné nahrát nejen objektivní životní fakta, ale i zcela osobní a subjektivní vzpomínky na čip a ten vsadit člověku do hlavy. Tím by se měl údajně vyřešit problém s demencemi, které se zdají být největší hrozbou dlouhověkého života, který nám moderní medicína bude umět zajistit. Stejně tak dobře tam ale pochopitelně půjde nahrát libovolný jiný životní scénář. Z člověka se tak rázem stane pouhá loutka na hraní. Dalším využitím pro tyto mozkové elektronické implantáty má být jakési úložiště dat a vědomostí. V budoucnu už bychom se tedy neměli „zdržovat“ takovými „zbytečnostmi“, jako je učení se cizího jazyka, vyjmenovaných slov, letopočtů nebo básní. Vše budeme mít „nastřeleno“ do hlavy a připraveno k okamžitému použití. Co se stane pak? Děti už nebudou dětmi, protože už od narození budou vědět vše. Budou to ale také chápat? A budou to chápat dospělí? Bude náš čip v hlavě dostatečně chytrý na to, aby nám „řekl“: „Tuhle informaci ti nedám, protože jsi na ni ještě moc „malej a hloupej“? A co se stane s našimi mozky, pokud přestanou od mala trénovat, pro někoho možná zbytečným biflováním se věcí zpaměti? Zakrní a vyplní se sádlem? Nebo při prvním pokusu o to, něco vymyslet, prasknou jako sval někoho, kdo netrénuje a rovnou z postele se pokusí skočit přes tyč? Změní se školy na kurzy datového managementu, kde se bude učit, podle jakých klíčů vyhledávat informace ve svém čipu, jak je třídit a rovnat, a jak si na tom svém „harddisku“ udržet pořádek a nenechat si ho zavirovat? Člověk je prý jediný tvor, který se nemůže na vlastní paměť spolehnout. Je to údajně daň za kreativitu, kterou jsme obdaření. Tuto kreativitu se snažíme využít k tomu, abychom si vše co nejvíce zjednodušili a abychom se „vylepšili“. Dost možná ze sebe vyrobíme neživotaschopná monstra a sami sebe tím zahubíme. Škoda nás nebude. Nesmírná škoda ale bude toho všeho kolem nás, co jsme sami nestvořili, co ale zničíme spolu se sebou. Opravdu si můžeme být tak jisti, že máme právo nakládat se svými životy a se vším, co nás zde obklopuje, jak se nám zlíbí? To je ale otázka filosoficko-teologická. Na kořeny těchto slov přípona „tronický“ naroubovat nejde. Naštěstí.
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka