Milí čtenáři, velkým mediálním tématem posledních týdnů jsou karikatury, zvláště ty novinové. Karikatury, o to asi nebude spor, do novin patří. Objevují se i v těch nejserióznějších titulech. Mají také již svoji poměrně dlouhou historii, ta sahá velmi hluboko do 19. století. Francouzská červencová revoluce v roce 1830 vyvolala přímo karikaturistickou horečku a řada karikaturistů tehdy dosáhla proslulosti. Charles Baudelaire jednoho z nich, Honoré Daumiera, dokonce stavěl na roveň slavnému malíři Delacroixovi. Karikatura však tehdy nebyla jen doménou Francie. S obdobnou intenzitou se tento žánr rozvíjel také v Anglii, Německu nebo Rakousko-Uhersku. Přesvědčit se o tom koneckonců může každý, když zajde do některé knihovny a zalistuje v novinách z té doby. Charakteristickým rysem karikatury je, že komičnosti dosahuje tím, že zjednodušuje (tak jako zjednodušuje většina novinových zpráv, které se snaží informovat o složitém světě, v němž žijeme). Karikatura je také často ke znázorňovanému objektu neuctivá, protože nejenže zjednodušuje, ale i deformuje, obdobně jako to dělá pokřivené zrcadlo. Anglický učenec Thomas Browne na počátku 18. století napsal, že pokud jsou lidské tváře nakresleny tak, že se podobají zvířatům, nazývají Italové takovéto výtvory caricatura. Carricare znamená italsky „zatížit“. Karikatura je tedy portrét, který lidskou tvář zatěžuje, deformuje ji a jakoby stahuje do zvířecí říše. Obličeje se zvířecími rysy studoval například Leonardo da Vinci. Jeho karikatury jsou však naturalisticky chladné, protože Leonardo v nich pouze popisuje práci přírody, chybí jim sociální kontext, podobenství, jak si povšiml již zmíněný Baudelaire. Podobenství poukazující k určitému společenskému kontextu dobrou karikaturou vždy určitým způsobem prosvítá. To je patrné třeba ve známé sérii rytin Jacquese Callota, na nichž jsou groteskní formou zobrazeny útrapy, které způsobovala Třicetiletá válka. V podobném duchu pracovali na počátku novověku také vlámští malíři Brueghel starší a mladší, později Goya. Zlatý věk karikatury nastal v 19. století a nikoli náhodu je velmi těsně spjat s hlubokými změnami, jimiž v té době západní společnost procházela. Karikatura byla součástí boje o prosazení liberálních hodnot, demokratických principů. Karikatura jako forma je tedy podstatnou součástí jak dějin umění, tak i politických dějin Evropy. Tento aspekt je, myslím si, v rámci debat, které se v současnosti o tomto tématu vedou, také, a nikoli jen na okraj, třeba zmínit. Pokřivená zrcadla bývala v minulosti oblíbenou pouťovou atrakcí. V jejich labyrintu člověk zakoušel výbuchy smíchu, zároveň však také jakoby ztrácel půdu pod nohama. Tak na člověka útočí i karikatura. A slavný film Orsona Wellese Dáma ze Šanghaje názorně ukázal, že opětovat palbu, střílet na zrcadla může být velmi ošidné. Mgr. Petr Jechort, redaktor