Milí čtenáři, minulý týden se ve Stockholmu opět udělovaly věhlasné Nobelovy ceny. Ceremoniál každoročně poutá značnou pozornost nejen odborníků, ale i široké veřejnosti. Takovému respektu se netěší žádná jiná vědecká cena. Proč je vlastně udělení této ceny od jejího prvního ročníku až do dnešních dnů tolik uznáváno, je otázkou, která přesahuje hranice čistě odborné diskuse. Význam tohoto ocenění je tvořen kombinací více faktorů, počínaje samotnými okolnostmi založení Nobelovy ceny. Na počátku totiž byla novinářská chyba. V roce 1888 jedny francouzské noviny napsaly, že Alfred Nobel, vynálezce dynamitu, zemřel. Ve skutečnosti to byl jeho bratr Ludvig, kdo se odebral na onen svět. Pro dějiny však nebyl podstatný tento politováníhodný omyl, ale slova, která jej doprovázela: „Včera zemřel Alfred Nobel, který zbohatl na tom, že vynalezl způsob, jak zabít mnoho lidí rychleji než kdy v minulosti.“ Nobel byl prý touto zprávou velmi zarmoucen. Nechtěl, aby si jej lidé pamatovali jako obchodníka se smrtí. Aby své jméno očistil, rozhodl se založit cenu, která bude udělována těm, jež nějakým výrazně kladným způsobem přispěli k zušlechtění lidstva. K její vážnosti přispěl rovněž fakt, že se vynálezce dynamitu rozhodl vedle cen za vědecký přínos udělovat i cenu míru. Počáteční obavy, že cena bude poplatná přáním politiků a jiných prominentů, se podařilo rychle rozptýlit. Rozhodnutí pětičlenné odborné poroty se totiž vždy zakládá na doporučeních mezinárodní vědecké komunity. Po prostudování tisíců nominací pak tato porota předkládá jejich užší výběr ke konečnému verdiktu buď švédské Královské akademii věd (v případě chemie a fyziky), nebo institutu Karolinska (v případě medicíny). Kromě odborného přínosu je kritériem pro udělení ceny i to, aby se jednalo o žijící osobu, jiné časové omezení není. Toto kritérium tak skýtá porotě „luxus“ dát si s nominací načas, tzn. nechat objevy uzrát, zjistit, zda jsou pro společnost skutečně přínosem, a nemuset reagovat na aktuální trendy. Podstatnou roli v počátcích udělování Nobelových cen hrála také nemalá finanční odměna, kterou laureáti spolu s medailí získávali. V době založení ceny (stalo se tak v roce 1901) se totiž finanční prémie zhruba rovnala mzdě za 20 let práce na akademické půdě. Tyto peníze tedy byly zcela zřejmým výrazem podpory dlouhodobého a svobodného bádání, které není rozptylováno existenčními problémy vědců. Lze tedy říci, že Nobelova cena se již v prvních letech své existence etablovala jako honosný a současně dobře průchozí most mezi vědou a společností, pro niž byly peníze doprovázející ocenění dostatečně zřetelným znamením, že objevy jsou skutečně významné a zaslouží se patřičnou pozornost. O oceněných objevech a objevitelích se můžete více dočíst uvnitř tohoto čísla Technického týdeníku na str. 12.
