Milí čtenáři, poslední skutečně prázdninové číslo otevíráme reportáží ze stavby budoucího největšího laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech, kde budou od roku 2015 instalovány laserové systémy s nejintenzivnějším laserovým zařízením na světě. Přitom je tomu jen několik týdnů, co jsme se zúčastnili prezentace nového obřího vědecko-technologického parku Nupharo, který vzniká nedaleko Ústí nad Labem. O projektech menšího rozsahu se už ani nezmiňuji, protože těch se v posledních letech průběžně rodí spousty. Vědecko-technologické parky, technologické inkubátory, různá výzkumná centra apod. se u nás zkrátka množí jako houby po dešti. Na jednu stranu je to jistě pozitivní věc a musím přiznat, že z pohledu bývalého výzkumného pracovníka mě to velmi těší. Nad ciframi vyčíslujícími náklady na výstavbu těchto center se mi ale často ihned poté zatočí hlava. Úvahy typu: co všechno by za ty peníze mohlo být, jako nemocnice, platy učitelům nebo jídlo pro Afriku, si samozřejmě ihned v zárodku zakazuji, a pochybnosti se snažím zaplašit pozitivním myšlením. Česká republika vždy byla místem, kde se rodily dobré nápady a geniální mozky. To, že perspektiva naší malé zemičky spočívá v tom, že se etablujeme jako zdroj know-how a odborných kapacit, je více než jasné. Ale… Historie už několikrát potvrdila, že Češi mají často tendenci přehánět, a to ve všem. Není toto jen další příklad našeho národního nešvaru? Můžeme si opravdu dovolit postavit, ale pak hlavně provozovat, výzkumná centra v takovém počtu a rozsahu? Evropská unie je v některých směrech velmi štědrá a její politika rozdělování dotací, z mého laického pohledu, v některých ohledech až nesmyslná. Zkrátka, kdo to umí, peníze si sežene. Navíc, podpora vědy, výzkumu, inovací a začínajících firem je dnes vysoce módní a líbivá a daňového poplatníka hned na začátku nepopouzí. Kromě toho, vymýšlet tyto krásné projekty, stavět moderní luxusní kampusy a prezentovat ušlechtilé cíle těchto nových institucí je snovým završením osobní kariéry, stejně tak jako to může být hvězdný start kariéry nové. Co ale bude za 5, 10, 15 let? Vše bude dostavené, přítok evropských peněz se zavře a na nás bude, abychom tato nová zařízení udržovali a provozovali. Každý, kdo někdy postavil rodinný dům, ví, že jeho stavbou starosti a investice nekončí. Právě naopak. Kolaudace zároveň znamená podpis závazku průběžných investic navždy. Budeme mít na to, abychom všechny tyto „parky“ dokázali udržovat a průběžně modernizovat? Jsme si jistí, že o všechny služby, které se zde nabízejí po desítkách, bude mít někdo opravdu a hlavně trvale zájem a bude schopen za ně také platit? Jsme schopni „vyprodukovat“ tolik odborně erudovaných lidí, kteří tam budou pracovat a bezezbytku naplní plánované kapacity? Bylo by smutné, kdyby se za pár let většina těchto areálů rozprodala po kouskách, protože se zjistí, že je jejich provoz neudržitelný. I tady totiž platí, že „méně je někdy více“.
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D.