Milí čtenáři, počítačové hry dnes, jak známo, tvoří velmi silný zábavně-průmyslový segment. Řada jeho prvků přechází i do IT aplikací určených pro každodenní život, a dokonce i pro řízení průmyslové výroby. Zajímavé však je, když dojde k setkání digitálních herních technologií s tradičními deskovými hrami, jako jsou třeba šachy nebo go. Go je velmi stará strategická, válečné tažení, ale třeba také vývoj organických struktur připomínající hra, která vznikla v Číně někdy kolem roku 2000 př. n. l. Ve východních kulturách patřila mezi čtyři základní lidské dovednosti, spolu s poezií, malířstvím a hudbou. Taoisté ji dokonce považují za důležitý prostředek k sebepoznání. V Číně je hra dodnes velmi populární a velké oblibě se těší rovněž v Japonsku a Koreji. V těchto zemích se go hraje na profesionální bázi a hráči se těší společenské vážnosti. Podobně jako v případě šachů je go hra, v níž hráčům čistě teoreticky nejsou žádné informace skryty nebo nedostupné a náhoda zde nehraje žádnou roli. I z těchto důvodů si ji velmi oblíbili západní matematici a fyzikové, například Albert Einstein, John Nash nebo Alan Turing. Milníkem na cestě sbližující kybernetiku a klasické deskové hry se stal rok 1997, kdy počítač Deep Blue z dílny IBM porazil jednoho z nejlepších šachistů všech dob Garryho Kasparova. Dnes již tedy sice můžeme říci, že počítače jsou člověku ve hrách jako šachy, ale také třeba othello, scrabble či vrhcáby, rovnocenným protihráčem. Ve hře go tomu tak ale není, zde i přes snahu řady počítačových nadšenců vyvíjejících speciální herní programy, které pak proti sobě testují na turnajích, stále jasně dominují lidé. To, co činí tuto hru v určitém ohledu výjimečnou, je její velmi obtížná „kvantifikovatelnost“. Pro počítače je tak ve srovnání například s šachy značně komplikované předvídat další herní kroky. Osvědčené algoritmy zde pro příliš vysoký faktor větvení a počet možných herních konfigurací zkrátka selhávají. Hra si tak dodnes dokázala uchovat určité tajemství. Zkušení hráči říkají, že rozpoznání správného tahu je obtížně popsatelný proces: „Hledíte na hrací desku a najednou přesně víte, jak dále.“ I pro laické oko o záhadném charakteru hry mnohé napovídá její čistě vizuální stránka. Kameny se rozmanitě spojují do skupin, z nichž některé sílí a přežijí, jiné postupně chřadnou a nakonec zahynou. Během hry tak na desce dojde k mnoha proměnám, vzestupům a pádům, dílčím prohrám a dočasným vítězstvím. To, jak tyto děje vnímá živý hráč, počítač asi pochopí jen stěží. Mgr. Petr Jechort, redaktor
