Milí čtenáři, v posledních dnech se u nás v redakci (a nejen v redakci, ale i v rámci celého vydavatelství) hodně mluvilo o konkurenci. Že konkurence v dnešní době JE a že je v podstatě ve všech oborech lidského podnikání, je jisté. A také to, že konkurence je tvrdá. Pokud chce člověk přežít, nezbývá než se s ní nějak popasovat. Univerzální návod na vítězství v tomto boji neexistuje. Kdyby ano, konkurence by automaticky přestala existovat. To ale z principu nejde, takže, bohužel, konkurence tu být musí. Konkurenční boj je ale velmi záludný. Pokud se rozkryje ve své plné šířce a síle, tak hned víme, jakého protivníka před sebou máme a můžeme se podle toho zařídit. Často ale na nás útočí plíživě ze zálohy. Projevuje se to tak, že po nás klienti, zákazníci, obchodní partneři, zkrátka téměř všichni, vytrvale požadují nějaké ústupky, poněvadž „u konkurence jim to takto dali“. V takové situaci se logicky zamyslíme a vyhodnotíme, jak zásadní dopad pro nás takový ústupek má. Protože se ale jedná o útočnou strategii plíživou a záludnou, většinou jde o takovou maličkost, že ji vyhodnotíme jako „ne-nebezpečnou“ a souhlasíme. Někdy nám to dokonce celé vůbec nedojde, mávneme nad tím rukou a je „schváleno“. Uděláme to jednou, popáté, po dvacáté, posté a v podstatě pořád se nic zásadního neděje. Nezkrachovali jsme, nezchudli, daří se nám tak nějak pořád stejně. Určitě se nám ale také nedaří lépe. A najednou přijde bod zlomu. Uvědomíme si, že už jsme někdo úplně jiný, než jsme byli na začátku. Nabízíme nižší kvalitu na úkor kvantity, pracujeme mnohem více za méně peněz – zkrátka, devalvovali jsme sami sebe. A bohužel, sečteno a podtrženo, žádné podstatné výhody z toho nemáme. Co je ale ještě možná horší, nasedli jsme do vlaku, který nikde nestaví. Pořád tady totiž budou jiní, kteří budou ještě levnější a dokáží nabídnout „víc za méně“. Recept, jak tomu zabránit, je jediný. Pevně a nekompromisně si zformulovat: kdo jsme, co chceme nabízet a na kolik si svoji práci ceníme. A z těchto zásad pak neuhnout. Samozřejmě, že to nemusí fungovat a naopak se velmi rychle můžeme dostat do velkých existenčních potíží. V tom případě ale je opět jen jeden správný postup: udělat krok stranou a najít si ke hře hřiště, kde ještě není plno. A až se zaplní i toto, najít si další atd. atd. To je, pravda, cesta náročná a riskantní. Přináší ale jedno podstatné: zachováme si hrdost i vlastní tvář a na konec na sebe budeme pyšní, co nového a originálního jsme dokázali vymyslet.
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
