Milí čtenáři,
v právě probíhající době slunovratu se lidský pohled jakoby rozdvojuje, hledí zpět do právě končícího roku a rekapituluje a zároveň se již pokouší nahlížet do roku nadcházejícího. Je to pohled vpřed i vzad, pohled Janusův. Tento významný bůh římského pantheonu měl dvě tváře, jednu obrácenou do budoucnosti, druhou do minulosti. Tyto dvě zcela reálné tváře dávají názorně na srozuměnou, že by se v tento čas nemělo jednat pouze o těkání mysli mezi spěšně načrtnutými obrazy toho, co bylo, a toho, co možná přijde, ale daleko spíše o dva soustředěné kontemplující pohledy. Zde je třeba připomenout, že Janus – strážce dozírající na protilehlé brány nebeského příbytku bohů – byl i bohem všech dveří a vchodů, všeho začínajícího. Jako bůh počátků byl uctíván před ostatními bohy, protože on je ten, který zjednává přístup k římskému nebi, což mělo, podle některých, analogii k chvalořečení slunce, jehož blahodárné paprsky jsou předpokladem dobré úrody, a tím i úspěšného příštího roku. Janus však byl i bohem proměn – reprezentoval rovněž přechod mezi barbarstvím a civilizací, venkovským a městským prostorem nebo mládím a dospělostí – a konců, byl proto označován i za vládce času. Nový začátek a jeho současné zpochybnění tím, že každý takovýto začátek je jen proměnou či obtížně zachytitelnou přechodovou fází, jsou Janusovou vnitřní ambivalencí, kterou nám tento bůh sděluje, že ani zmíněné soustředěné pohledy nemusejí být zárukou jednoznačných a přesvědčivých závěrů. Často tak máme tendenci uplynulý rok vidět nepřesně, obvykle v perspektivě posledních – třeba i jen nahodilých a nevýznamných – událostí, a prognózy pro příští dny a měsíce jsou již ze své podstaty vždy spekulativní. Je-li mnohoznačnost nakonec tím nejpříznačnějším Janusovým rysem, pak Saturn – ochránce rolníků i osob hloubavých, kterého s Janusem srovnává například Ovidius a jemuž Římané období zimního slunovratu výslovně zasvětili – jej v ní ještě předčí. Prosincové Saturnálie byly největší slavností římského kalendáře. V jejich průběhu se tolerovalo výstředné chování, bylo možné se nevázaně veselit a hodovat, otevřeně kritizovat a dočasně docházelo i k opouštění nebo výměnám společenských rolí. Je možná užitečné občas si toto starověké vybočení ze zavedených pořádků připomenout. V nich má sice každý člověk rovněž více než pouze jednu roli, mnohdy je však nepřijímá zcela dobrovolně. Janus a Saturn jsou připomínkou toho, že měnění rolí patří k lidské přirozenosti a je podmínkou tvořivého života.
Mgr. Petr Jechort