Drobné špiony by mohla dostat ku pomoci
americká armáda, pokud se naplní
představy vývojářů pracujících s penězi
od Pentagonu. Biologové ze slavného
MIT za armádní peníze vytvořili systém
dálkového ovládání hmyzu.
Příjemcem armádního grantu byl tým
Joela Voldmana, jenž se věnoval jednomu
druhu amerického lišaje. Vědci
chtěli vytvořit elektrodu, kterou by vložili
lišajovi do těla a „zapojili“ do jeho
nervové soustavy. Hledání vhodného
materiálu probíhalo dlouho, nedařilo
se především najít materiál, jenž by se
nervové tkáni hmyzu přesně podobal
vodivostí. Nakonec biologové vytvořili
zařízení s odpovídajícími vlastnostmi
z polymeru a uhlíkových nanovláken,
celé potažené tenkou vrstvou zlata.
Elektrody se na nervový systém lišaje
napojují po několika najednou a při
správném zapojení je možné každou
z nich dráždit jednu vybranou nervovou
dráhu. K sondě je připojen přijímač
rádiového signálu (a také malý
generátor elektrických impulsů a baterie).
Celé zařízení váží zhruba jenom
půl gramu, takže lišaje v pohybu příliš
neomezuje.
Co systém dokáže? Při zkouškách
s můrou pevně přichycenou k zemi se
ukázalo, že lišaj reaguje na podráždění
nervových drah na jedné straně nervového
svazku vychýlením zadečku
do strany. Vědci také zjistili, že dokážou
ovlivnit, na kterou stranu to bude
a podle síly impulsu (řádově v jednotkách
miliampérů) mohou také ovlivnit,
jak velké prohnutí bude. Při letových
zkouškách pak vyšlo najevo, že vychýlení
zatáčku je spolehlivý způsob, jak
ovlivnit směr letu lišaje. Míří tedy téměř
vždy přesně tam, kam ho navede signál
z elektrod.
Samozřejmě je otázkou, jaké výzvědné
zařízení může hmyz nést. Patrně nepůjde
o více než jednoduchou kameru,
ale i ta by mohla v nepřehledném terénu
přinášet vojákům cenné informace.
Ale nemusí skončit jenom u miniaturní
kamery. Najdou se ovšem i větší zvířata
porobená elektronikou než lišajové.
Už v několika různých laboratořích
(například v Tel Avivu či New Yorku)
se prohánějí nebo proháněli potkani nepřímo
ovládaní elektrodami. Elektrické
impulsy je neovládaly přímo, ale vědci
s jejich pomocí mohli „odměňovat“
přímo v centru libosti v mozku, pokud
zvíře plnilo příkazy naznačené dálkovým
ovládáním. I tady šlo o výzkum
financovaný z peněz armádního vývoje.
Možná ovšem vojáci sáhnou nakonec
po plně robotizovaných průzkumnících.
Do této kategorie patří například robotický
kolibřík od firmy AeroVironment, který
váží (zatím bez užitečného nákladu) 19
gramů a rozpětí křídel má zhruba 15 centimetrů.
V loňském roce vykročil ze stadia
technologického demonstrátoru do stadia
ostrého vývoje.
Ovšem i kdyby se ve válce uchytili jen
roboti, technologie vyvinuté pro ovládání
zvířat nemusí zapadnout. Zařízení by
podle autorů mělo fungovat také u vyšších
živočichů a možná i lidí. Předběžně
se zdá se, že stimulace proudem nervy
nepoškozuje. Elektrody by mohly sloužit
například tělesně postiženým místo přerušených
nervových drah a umožnit jim
pohyb nebo pomáhat při rehabilitacích.
Na této problematice pracuje více týmů
po celém světě a materiál určený pro vojenské
můry by jim mohl přijít vhod.
Ovšem to je jen hudba budoucnosti. Lišaj
má přece jen o mnoho jednoduší nervový
systém než lidé. Na druhou stranu,
podobnosti tu jistě jsou. Není tedy důvod
předpokládat, že lidé nemohou skákat
podle toho, jak jim hrají na elektrody
v jejich těle. Asi nebudou tak poslušní
jako lišajové, ale kdo ví, co dobrého –
i zlého – může „hacknutí“ nervového
systému přinést.
Josef Janků
