DOPIS ČTENAŘE

Předplácím si Technický týdeník již od vysoké školy. Názorově se shodneme na většině technických a technologických otázek, jimž se na stránkách listu věnujete. S jedinou výjimkou: energetických a teplárenských inovací. Namísto megalomanských uhlíkových koncepcí a retrofitů, namísto renesance jádra a pokračujícího exportu energie a tepla bych až donedávna hlasoval raději pro menší a ekologičtější zdroje a pro absolutní zákaz vývozu energie v jakékoliv podobě: surovou biomasou počínaje a čistou elektřinou konče. Ani trochu se mi nelíbí visačka „ČR - elektrárna Evropy“. Když v 90. letech přišla ekonomická transformace a v jejím rámci leckdy až podivuhodná privatizace zdrojů po česku, toto mé přesvědčení se začalo krůček po krůčku drolit. I já pochopil, že u nás nikdy nebylo a nebude 10 milionů úspěšných byznysmenů. Případně co kraj, to velká automobilka se zaručeným odbytem produkce, co okres, to nový (a samozřejmě jenom úspěšný) technický a technologický park. Že někdejší stabilní exportní obory strojírenství, chemie, metalurgie aj. se výzkumně, výrobně i odbytově ocitly ve psí. Že konjunkturálně kráčet od pangejtu k pangejtu (viz přelivy „podnikatelské“ a dotační pozornosti tu eolice a soláru, ondy plošné plynofikaci za každou cenu) není dlouhodobě únosné východisko. Sám sobě si dnes kladu otázky: Z čeho nového, technicky progresivního, hodláme žít příštích 10, 20, 30 let? Nejsou mediální úvahy o znalostní ekonomice jen kýžená, leč naše reálné síly přesahující meta? Výroba a prodej elektřiny a tepla na dosluhující uhlíkové bázi inženýrské geniality generace panů Listů, Stodolů, či Karasů jsou zatím stále bez větších výpadků, ale ruku na srdce: žádný hightech to už není. Jsme surovinově chudý stát. Uchovali jsme si však projekční, výrobní a montážní kontakt se světovým jaderným pelotonem. Proč tedy negenerovat a neprodávat ve velkém čistou energii z jádra (byť se to po Fukušimě mnohým líbit nebude)? Není to morbidní, ale technicky vyspělé a ekologicky potřebné řešení. Dobře zvládnuté jádro nám garantuje, že se tato země neponoří do tmy, že se tu život nezastaví. A dobrý export jaderné energie do ciziny je také záruka, že „hlady neumřeme“. Minimálně po celou příští dekádu. Přivykli jsme komfortu, energetickou a teplárenskou pohodu nevyjímaje. Vyřešit komplexně přechod od uhlíkové energetiky k moderním ekologickým formám zatím neumíme. Netřeba sahat po kalkulačce, aby bylo jasné, že nás nespasí ani halasné mediální výzvy k asketickým úsporám, ani mámivé vize vodíkového blahobytu blíže neupřesněného zítřka. Jadernou energetiku proto vnímám jako čestné východisko. Nalijme si čistého vína: čas, který získala česká politika, energetika a oborový výzkum po Pithartově blokaci podzemních zásob uhlí v Podkrušnohoří na technické a technologické přezbrojení stávající výroby elektřiny a tepla, jsme nezodpovědně promrhali. A kráčet rakouskou, či německou cestou krátkozrakého odmítání jádra, se mi příčí. Na závěr mi dovolte otázku: management ČEZ proklamuje nové prorůstové koncepce a vize. Ujišťuje nás, že elektřiny máme dost. Proč je potom stále dražší? Když nám dochází uhlí, proč se vlečou termíny tendru na dostavbu Temelína? Rozumíte tomu aspoň Vy, v redakci TT? T. K. – Ostrava