Děkuji za komentář ke složité situaci
na japonských jaderných elektrárnách
Fukušima. Přemíra bulvární hysterie
a ustrašené paniky některých českých
médií zastínila podstatu problému
a ublížila myšlence solidarity s postiženými
Japonci. Aspoň TT mi na faktech
objasnil, co se na březích Pacifiku
vlastně stalo. Kdo a jak konal, aby předešel
nejhoršímu.
Nejsem zastánce jádra. Japonce
však chápu. Jadernou energii potřebovali
a potřebují. Stejně jako my,
v srdci seizmicky klidné Evropy, kam
žádné tsunami nikdy nedoteče. Energetický
komfort se prodral pod kůži
snad každého občana tzv. průmyslově
rozvinutého světa. To nejsnazší a zároveň
nejzbabělejší by teď bylo obrátit
se k jádru iracionálně zády. Čím a jak
atomové bloky ze dne na den nahradíme?
Kolik času si to vyžádá? Co to
bude stát?
Pro jaderné technologie jsme se
rozhodli ve II. polovině 20. století.
Chtěli jsme žít, pracovat i odpočívat
lépe a luxusněji. To bez dostatku levné
energie nejde. Až do katastrofy Fukušimy
mnohým z nás nevadilo používat
proud z jaderných reaktorů. Dukovanské
a temelínské nevyjímaje. Nuže:
pak buďme v postojích k domácí i světové
jaderné energetice konzistentní
i nadále. Pevná páteř (aspoň v mém
pojetí) však neznamená být shovívavý
k jakémukoliv zastaralému jadernému
zařízení kdekoliv na zeměkouli.
Souhlasím: každé musí projít novým
a přísným technickým a technologickým
auditem. Jádro mělo a má člověku
pomáhat. Nesmí jej ohrožovat.
Nerozumím okamžitému odstavení
7 reaktorů v Německu. Proč jejich
provozovatelům náhle nevyhovují konstrukčně
i provozně? Co převážilo?
Lokální volby, anebo zbrklost a nekoncepčnost
politiků na spolkové úrovni?
Event. nezavládla snad nejhorší varianta
a prostor si vydobyli spekulanti
s energií? Tomu ostatně nasvědčuje
rychlost, s jakou vyšroubovali její
cenu. Z mého pohledu: ani trochu se
neštítili využít pro vlastní zisk neštěstí
druhých, v daném případě Japonců.
Mělo by mne uklidnit, že i přes skokové
zdražování elektřiny, mé domácnosti
žádné velké „újmy“ v dohledné
době nehrozí. Údajně. Chlácholiví
energobaroni se však nezmínili, zda
totéž platí i pro české firmy, jež se sotva
vyhrabaly z propasti ekonomické krize.
A pokud se do role „neviditelné ruky“
energetického trhu pasují různí burziánští
mluvkové a jejich kamarádi-ekonomové,
kteří nikdy nepřekročili práh
fabriky, pak se začínám preventivně
bát. O vlastní rodinný rozpočet, o bilance
českých podniků, o další konkurenceschopnost
celé naší ekonomiky.
Že do březnové mediální „bitvy“
o jádro vstoupí také odpůrci jádra,
o tom nepochyboval nikdo. Ani tentokráte
mi neřekli nic nového. Byla to
jen nešťastná snaha o nové sebezviditelnění.
Kolikátá již deklarace jejich
protijaderných postojů. Jenže v životě
je někdy taktičtější mlčet, než se hlasitě
opakovat. Respektive: hnát zelenou
vodu na hrabivý mlýn energobaronů.
Premiér Nečas i resortní ministr Kocourek
nestrčili hlavu do písku a nadále
hájí platnou energetickou koncepci.
Ostatně: k jejímu naplnění u nás ze
třetiny napomáhá jádro. Co ale vláda
učiní vůči těm, kdož nemají žádné morální
zábrany? Jimž (po starořímském
vzoru) nesmrdí žádné peníze? Kteří
neuznávají žádné meze?
Mgr. J. K. - Olomouc
