Byly kdysi časy, kdy lidé nevěděli, co se děje v nedaleké oblasti od nich. To se díky úžasnému pokroku v komunikačních technologiích radikálně změnilo. Dnes dojde k nějaké tragédii v zapadlém koutu světa, a všichni jsme o tom bezprostředně informováni. Aniž si to mnohdy uvědomujeme, je to ale velká psychická zátěž pro nás samotné. Pocit strachu a obav sice vysílá rychlé varovné signály do mozku a mnohdy může člověku zachránit život, ale má i negativní důsledky. Strach narůstá do obřích rozměrů, žijeme s nezdravou úzkostí, která vede k narušení duševní pohody či nálady, ke stresům a může způsobit i závažné zdravotní poruchy fungování organismu. Obecně se mluví o úzkostných poruchách, jež zahrnují několik podtypů a trápí údajně až čtvrtinu lidí ve vyspělých zemích. Je to dané biologicky – části mozku, které odpovídají našemu emočnímu chování, jsou služebně mnohem starší než struktury odpovědné za racionální uvažování. Takže když náš „systém“ (podvědomě) vyhodnotí nějakou situaci jako příliš „nebezpečnou“, vypne mozek pomalou logiku a zapne emočního autopilota. A pak se setkáváme se svým strachem, studem, trémou, hněvem, agresí. Názorně to nyní poci ťuj eme v souvislosti s koronavir em Vzpomněl jsem si v té souvislosti na „Bílou nemoc“ – divadelní hru Karla Čapka z roku 1937. Ačkoliv dílo varuje zejména před nastupujícím fašismem, obsahuje i mnohé paralely, které nám současnou situaci svým způsobem připomínají. V dramatu je vylíčena nakažlivá neznámá nemoc, která zabíjí lidi (fakticky je ale dost podobná lepře, tedy malomocenství či Hansenově nemoci neboli infekčnímu onemocnění, způsobovanému bakterií Mycobacterium leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla – kůži a sliznice). Mírumilovný lékař (dr. Galén) nachází lék. V prvním obraze tři malomocní uvádějí do děje popis choroby a její projevy. Nejdříve se objeví na těle bílá skvrna, která znecitliví a poté tato část tkáně z těla nemocného odpadá. Ve druhém obraze dvorní rada (Dr. Sige-lius, který vede Lilienthalovu kliniku) debatuje s novinářem o této nemoci. Dozvídáme se další její názvy: Pejpinské malomocenství, Čengova nemoc (Morbus Tshengi). Dr. Sigelius popisuje nemoc jako neléčitelnou (jediné, co nemocným podávají, jsou látky proti zápachu a morfium proti bolesti), ale je velice hrdý, že se první případ v Evropě objevil právě na jeho klinice a jeden symptom se jmenuje po něm. Nemoc trvá přibližně 3 až 5 měsíců, než nastane smrt. Pandemie postihuje jen osoby starší 40 let. Dr. Sigelius nemůže dát žádnou pozitivní prognózu. Dr. Galén po novinářích chce, aby napsali, že jen on může léčit tuto nemoc. Dává státům podmínky. Chce, aby uzavřeli věčný mír a odzbrojily. Jinak odmítá svůj lék vydat. Děj dramatu končí pro něj tragicky, když se prodírá zfanatizovaným davem. Ten ho ve vzteku ušlape a jeho injekce s lékem jsou zničeny. Tragickým koncem a vytvořením bezvýchodné situace, kdy není lék a rozbíhá se válka, docílil Čapek umocnění pointy díla a položil větší důraz na nutnost zamyslet se nad situací, ve které dílo napsal. Dalš í analogi e I když nelze mezi středověkým (bakteriálním) morem a (virovým) koronavirem klást rovnítko (obě vysoce infekční pandemie spolu nesouvisejí), stojí za zmínku některé souvislosti, naznačující i určitou shodu mezi středověkou ochranou proti morové nákaze a dneškem. Tehdy se lidé v duchu představ dobové medicíny domnívali, že mor se šíří vzduchem. Což mimochodem v případě plicního moru nebylo zase až tak daleko od pravdy. Lékaři proto (obdobně jako dnes) nosili na návštěvu nemocných morem speciální ochranný oděv. Aby nevdechovali zamořený vzduch, měli na hlavě masku se zvláštním zobanem, který obsahoval vonné koření. Komnaty a domy pacientů vykuřovali a bolestivé otoky vypalovali. Obdobně jako v dnešní době pochopili nutnost izolace nemocných od zdravé populace. Například v italském Miláně nařídil tamní městský úřad, aby v domech osob nakažených morem byly nemilosrdně zazděny dveře a okna a nešťastníci pak ponecháni svému osudu. Je pravděpodobné, že pravé toto kruté opatření zachránilo město před nejhorším řáděním nemoci. Už brzy po skončení epidemie si zejména přístavní města uvědomovala výhody izolace. V roce 1374 zakázaly Benátky cestovatelům a mořeplavcům s podezřením na nákazu morem vstup do města. V Marseille zadržovali od roku 1383 lodě, na nichž se vyskytl mor, po 40 dní v karanténě. O dvě století později se situace postupně zlepšila – ovšem za jakou cenu! Oddíly zdravých, svěžích vojáků obkličovaly morem napadená města. Občany, kteří přelézali hradby, aby unikli nemoci, bezohledně stříleli. Tak byla ohniska nákazy ohraničena. Karanténní opatření byla tak účinná, že se nemoc po roce 1670 už ve velkém měřítku nerozmohla. Z časového odstupu lze říci, že toto vítězství – kromě jiných činitelů – umožnilo rychlý populační růst, který začal v 18. století a trvá dodnes. Zásadní krok vpřed díky mikroskopu Pokrok lidstva je odvislý i od nových vynálezů a objevů. Kdyby třeba neexistoval elektronový mikroskop, stěží bychom měli dnešní znalosti o koronaviru způsobujícím covid-19. Výdaje na vědu, výzkum a vývoj, které se mohou leckomu zdát předimenzované, jsou tedy pro každou úspěšnou ekonomiku nutné a smysluplné. Zpočátku neměli lidé o existenci mikroorganismů sebemenší tušení. Až Holanďan Antoni van Leeuwenhoek sestrojil asi 275krát zvětšující drobnohled, v němž zahlédl podivné neznámé „tvory“ nejrůznějších podob, ale i proměn. A když poslal zprávu o svém objevu Královské akademii věd v Londýně, včetně podrobných vyobrazení oněch tyčinek a kuliček, byl upřímně přesvědčen, že konečně dorazil na konec cesty. Domníval se, že pronikl až na hranici posloupnosti života, kde se před neozbrojeným lidským zrakem skrývá království nejmenších živých. Zůstává otázkou, zda tento holandský obchodník a vědec-samouk, jehož přírodovědné znalosti byly nepatrné (dokonce neznal vůbec latinu), byl skutečně prvním člověkem, jemuž se podařilo odhalit říši mikrobů. „Ve vědě,“ jak svého času řekl botanik Francis Darwin, syn Charlese Darwina, „totiž zpravidla připadne zásluha tomu, kdo přesvědčí svět, ne tomu, kdo nápad dostane první.“ A tak není vyloučeno, že čísi jiné zvídavé lidské oko objevilo bakterie už mnohem dříve – leč tuto velkolepou událost, jak se již v historii lidstva stalo nesčíslněkrát (a v mikrobiologii obzvlášť), nezaznamenaly dějiny. Jisté je, že právě na sklonku 16. století a ve století následujícím muselo k objevu tak stěžejního významu s největší pravděpodobností dojít. Leeuwenhoekův krajan, optik Zacharias Jansen, patrně jako první sestrojil v roce 1590 použitelný mikroskop, složený ze dvou čoček. Mimochodem, význam tohoto vynálezu pro další vývoj civilizace nelze docenit. Jen v lékařství přispěl k mnoha poznatkům či objevům a k záchraně bezpočtu životů. Elektronov ý mikroskop v pozn ávání koronaviru Dnes mají vědci k dispozici vynález elektronového mikroskopu, který má oproti běžnému optickému mikroskopu mnohem vyšší rozlišovací schopnost a může tak dosáhnout mnohem vyššího efektivního zvětšení (až milionkrát) než světelný mikroskop. Díky němu konečně také víme, jak nový, neobyčejně miniaturní koronavirus vypadá. Výzkumníci z Národního institutu pro alergie a infekční nemoci, kteří pořídili fotografie koronaviru, ho pěstují v laboratoři a zkoumají, jaké účinky na něj mají současné i nově vyvíjené léky. To je ohromný posun oproti dřívějším možnostem. Optimismus a naděje Vědci a výzkumní pracovníci po celém světě nyní v úzké koordinaci intenzivně hledají na covid-19 obranu. To vede k přesvědčení, že jejich úsilí v dohledné době přinese řešení v podobě účinného léku i vakcíny. V předních liniích nové bojové fronty stojí i další novodobí hrdinové, kteří denně riskují své životy, aby pomohli nakaženým pacientům: lékaři, zdravotní sestry, další personál nemocnic, řidiči sanitek, laboranti, hasiči, příslušníci policie, vojáci a mnozí další, kteří si zaslouží náš obdiv a uznání. Pokud jde o hledání léku, jsme na tom podle Zděňka Hostomského, ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky, lépe než třeba v případě pandemie HIV v 80. letech minulého století. „Tehdy se nevědělo, co to způsobuje. V současnosti přesně víme, jaký je to virus, a známe i jeho sekvenci. Cesta, co dělat dál, je tak relativně přímočará,“ říká chemik. Očkovací vakcína je tedy toužebně očekávaná. Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám Otevírám životopisnou zpověď bývalého bakteriologa Paula de Kruifa, knihu „Co vítr odvál“, která na posledních stránkách končí smrtí jeho milované ženy, laborantky Rhey. Tragickým a nepřekonatelně bolestným mezníkem jeho života. Stojí za to ocitovat těch několik řádků, k nimž se v duchu znovu vracím, když přemýšlím o obětavé práci oněch lidí v bílých pláštích, kteří ze svých Petriho misek získávají poznatky, které leckdy ještě včera byly pro nás zastíněny tmou. Jednou, když jsem u ní klečel s hlavou na pelesti, vešel vesele a s omluvami dr. Julian. „O čem si tu povídáte, děti?“ zeptal se s úsměvem. „Snažíme se zjistit, co bylo v našem společném životě nejdůležitější a nejcennější,“ odpověděl jsem. „Smím vědět, co to bylo?“ zeptal se doktor. Rhea se zmohla na odpověď, ačkoli byla udýchaná, jako by byla rychle běžela po břehu jezera. „Dá se to snadno shrnout do několika slov, doktore. Snažili jsme se být čestní a stateční,“ prohlásila Rhea s úsměvem. Pamatuji si, že to byla její poslední slova a její poslední úsměv. Osudy lidí z lékařského a vědeckého prostředí, kteří bojují za zdraví člověka, symbolizují ovšem mnohem víc než jenom dramatický konflikt lidstva se skrytými původci nemocí. Odráží se v nich specifická vlastnost lidské povahy, bez níž by se asi nezrodily četné objevy a vynálezy, bez které bychom byli zaskočeni mnohonásobně větším množstvím hádanek o tom, kdo jsme, odkud přicházíme a k čemu jsme: utkvělá posedlost, nezkrotná vůle nevzdat se, nenechat se odradit častými neúspěchy při odhalování zákonitostí živé i neživé přírody kolem nás. Boj s časem pokračuje. Nezapomínejme na ty, kteří ho i za nás podstupují. Milan Bauman
