Digitalizace zachraňuje dědictví Mixtéků

Necelé tři roky trvalo Hernando Cortésovi než dobyl říši Aztéků. V roce 1521 vstoupil s hrstkou svých mužů, jejichž síla byla násobena pohledem na koně, Indiánům středoamerické říše neznámých a ničivou sílu děl kosících protivníky po stovkách, do Tenochtitlánu, hlavního města krále Montezumy II., aby plně ovládl Aztéky. Navíc na straně Španělů stála i podivná pověst o bohu Kvekalkoatltovi, zdobeného ve tváři vousem, jenž přijde a Montezuma mu bude muset odevzdat říši. I to strašilo do té doby mocného panovníka Montezumu II. Milionová gigapolis Tenochtitlán zemědělského státu Aztéků umístěná na ostrově obklopeného jezerem, skrývala vedle obrovských pokladů ve zlatě, po němž Španělé toužili především, i desítky kulturních artefaktů a mezi nimi také rukopisů psaných složitým aztéckým hieroglyfickým písmem. Mnoho z ukořistěného zlata se nakonec utopilo v jezeře, když se Španělé snažili zachránit holé životy při jedné z bitev, jimiž se jich chtěli nakonec Aztékové zbavit, ale několik rukopisů tyto strašné seče, jedny z nejkrvavějších událostí lidské historie, přečkalo bitvy i rabování, nejenom aztécké říše, ale i okolních států, jež si Cortés podmanil. Jeden z nich, známý jako Codex Bodley, dnes v majetku Oxfordské knihovny, vznikl jen několik let před příchodem Španělů. Technicky vzato není knihou psanou na papíře či pergamenu, ale koženým leporelem o 46 stranách v rozměru 25,5 x 28 cm, dlouhým zhruba 6,2 m, popsaným z obou stran obrázkovým písmem. Popisuje úsek historie královských rodů Mixtéků, sousedů Aztéků, mezi 10. až 15. stol.n.l., z pohledu dvou kmenů, z nichž každý využívá jednu stranu leporela. Je vlastně kronikou šlechtických rodů, jejich zvyků, sňatků a popisem událostí, mezi nimiž se například stkví i zmínka o nynějším městě Mexiku, znázorněného kresbou orla na ostrově. Dnes je státním znakem. Hernando Cortez dovezl prokazatelně právě Codex Bodley na španělský dvůr Karla V. Nevíme, zda někdo dokázal obsah rukopisu tomuto bigotnímu katolíkovi vyložit, aby tak vladař vlastně věděl, že drží v ruce část historie mixtéckých kmenů, které buď porobeny tvořily část Aztécké říše, nebo neporobeny stávaly se jejich nepřáteli a tak společně s nemocemi neskonale banálními, jako jsou chřipka či spalničky, pomohly Cortézovi zničit vyspělou indiánskou kulturu Aztéků. Karel V. však zcela jistě netušil, že drží v ruce historickou záhadu, neb na jednom dokumentu, stránku proti stránce, jsou vlastně genealogie nepřátelských rodin. Z depozitáře španělského panovníka se dostal do vlastnictví portugalského arcibiskupa, z jehož majetku jej zřejmě uloupil hrabě z Essexu, tehdy Britové na portugalském pobřeží loupili běžně a nestyděli se za to ani šlechtici, a ten věnoval leporelo svému příteli Siru Thomasu Bodleymu, po němž je dodnes knihovna shromažďující staré historické tisky pojmenována. Historie této úctyhodné instituce je ostatně neméně zajímavá a sahá hluboko do 14. století. Sir Bodley se na sklonku 16. století opravdu zasloužil o zachování mnoha starých tisků. Putování díla Codex Bodley je tedy až do 17. století, kdy se dostal text do Oxfordu, tak trochu mystické, i když verze o pirátském aktu hraběte s Essexu pochází z odborných archeologických kruhů. Čeští knihaři dostali šanci O téměř 500 let později se sklání český koželuh Ladislav Knuto, společně s pracovníky českého vydavatelství Archa 90 za pečlivého dozoru kurátorů Oxfordské knihovny, nad vozíkem, na němž mu dovezli jeden z nejcennějších dokumentů světové historie. Codex Bodley. Po dlouhých 50 let nebyl k vidění, uschován za zvláštních podmínek v trezoru. Podobných dokumentů aztécké kultury existuje po světě jen 19 a pouze jediný zůstal v Mexiku. Byla to vzácná chvíle. Celá skupina odborníků má pečlivě umyté ruce bez rukavic, jejichž textura by mohla poškodit 500 let starou kůži leporela a její písmo, nikdo nesmí mít s sebou propisovací tužku a všichni jsou oblečeni jako chirurgové před prvním řezem do těla pacienta. Rudolf Kalovský, tiskař z nakladatelství Archa 90, si v tu chvíli uvědomil, kolik úsilí vlastně stálo dosáhnout okamžiku, kdy světová památka takového významu bude svěřena do rukou českých řemeslníků, aby z ní vyrobili věrné faksimile. „Na počátku byla zdařilá faksimile Velislavovy bible, kterou jsme vystavili na veletrhu v Londýně. Tam ji spatřil ředitel historických fondů Bodleyho knihovny a pozval si nás k jednání. Myslím, že jsme mu trochu vyrazili dnech, když na otázku, zdali bychom měli zájem vydat faksimile nějakého tisku z majetku knihovny, jsme odpověděli, že ano a zrovna jen Codex Bodley. Netušili jsme přesně, co nás čeká, a neodradila nás ani zdlouhavá jednání. Tehdy jsme ještě nevěděli, že tuto památku vlastně kurátoři knihovny neukázali ani britské královně či jinému hostu Oxfordské univerzity, a vědci po dlouhých 50 let pracovali jen s kopiemi obrázků jednotlivých stran. A teď jsme tu stáli, skupina řemeslníků z malé země, dumali jsme, jak si s tím technickým problémem poradíme. Na první pohled bylo zřejmé, že se kurátoři k rukopisu chovali s nesmírnou úctou. Při jedné návštěvě Oxfordu jsme jen tak z legrace vzali do ruky nůžky, jako že potřebujeme vzorek kůže, ale úsměv jim i nám ztuhl na rtech. Na tento typ humoru nejsou zřejmě Britové vůbec zvyklí. Tím větší byly naše obavy, jak se to podaří.“ Když se pokusil koželuh pan Knytl přičichnout k leporelu, aby vydedukoval přírodní postupy činění kůže starých Mixtéků, kurátor málem vyjekl strachem. Co ten člověk dělá? Ale čas smyl ze starého manuskriptu všechny pachy, ostatně leporelo zažilo své a odolalo. Luděk Knytl okamžitě pochopil, že bude muset vymyslet vlastní postup, jak nahradit kůži bílých jelenů, na níž je původní leporelo vykresleno. Zpočátku se odborníci z Archy 90 domnívali, že kůži ve faksimile nahradí papírem nebo plastem, na nějž je možné moderními postupy tisknout. Papír by však udělal z manuskriptu těžkou tvrdou nemanipulovatelnou desku a na plast připomínající kůži tloušťky 0,8 až 0,9 mm, který by podržel barvu i při ohybu, si netroufli ani ti nejlepší výrobci. Takže kůže byla jedinou volbou. První návštěva pana Knytla a dalších odborníků z Archy 90 byla jen jednou z mnoha, které museli v Oxfordu i se svým počítačovým vybavením vykonat. Nepřipadalo v úvahu, aby byl Codex Bodley zapůjčen do Prahy. Každá návštěva a styk s originálem mohla trvat jen 2 hodiny a za tu dobu bylo nutné posoudit a zjistit mnoho věcí. Kvalitu a tloušťku kůže, barevnost originálu srovnávat s prvními nátisky na papír a později kůži, vysledovat chyby a švy i záplaty kůže leporela, které nezobrazila digitální kopie textu. „Digitalizovaný záznam Kodexu poskytla Oxfordská knihovna, neboť nám nebylo dovoleno s knihou nějak manipulovat. Tento záznam byl perfektní, dokázal vyrovnat i deformaci obrazu vzniklou jen pootevřením stránek leporela na max. 120o, jak je dovoleno u všech historických tisků, nicméně nezachytil všechny detaily, například již zmíněné záplaty”, vzpomíná Rudolf Kalovský. Koželuh Knytl rozhodl, že je schopen napodobit kůži bílých jelenů kůžemi z mladých herefordských černostrakatých býků ve věku do 18 měsíců o váze kolem 650 až 700 kilogramů. Ale pořád zde byly hádanky, například jak vyčinit kůži, aby vydržela třeba oněch 500 let jako originál, jak a čím ji slepit, jak „vyžehlit“ záplaty. Jak dosáhnout barevného odstínu kůže? Vždyť pořád musíme mít na mysli, že staří mistři na jelení kůže kreslili přírodními barvivy, jejichž kvalita zůstala po 500 let neměnná a faksimile bude na kůži tištěna, tedy spíše barvy budou na podklad elektronicky nanášeny, aby se staly věrnou kopií originálu. Jak tedy kůži perfektně vyžehlit a připravit k tisku? Co se stane s barvou, pokud se kůže ohne? Prokurista Archy 90 Tomáš Žilinčár, který sledoval práci knihařů, s sebou dodnes vozí ukázky části kůží, na nichž jsou jednotlivé testy tisku. „Všechny nátisky si vyžádali v Oxfordu k náhledu a velmi pozorně sledovali naši práci. Tisk na kůži v takovém rozsahu, i když edice faximile je limitovaná, to ještě ani jejich odborníci neviděli. Myslím, že byli sami velmi zvědaví, jak se toho úkolu zhostíme. Podle smlouvy jim zůstala všechna reprodukční práva a na případný úspěch byli velmi natěšení. Vždyť Codex Bodley nikdy neukázali ani Mexičanům. Ti však věděli o naší práci, takže výroba faksimile probíhala za dozoru odborníků a diplomatů. Abych pravdu řekl, pro naši firmu není tato zakázka příliš lukrativní, ale má vysokou marketingovou hodnotu.“ (Jedna faksimile byla již předána i Mexické národní knihovně, aby se s touto památkou mohla seznámit široká veřejnost.) Právě srovnání věrnosti všech sedmi barev, které jsou digitálně sejmuty z originálu, dalo největší práci. Opět je nutné sklonit se nad kvalitou barev namíchaných starými Mixtéky. Nad jejich zručností. „Ale naprosto největší absolutorium patří lidem z našich dílen, kteří vlastně každý díl kůže leporela museli ručně udělat přesně tak, jako v originále. Tedy včetně záplat, švů, lepení a ohybů. I drobných poškození. Nedivím se, že z toho jsou kurátoři Bodleyho knihovny úplně unešení, je to prostě oslava řemesla,“ dodává Tomáš Žilinčár. Co nám Mixtékové sdělili Přílohou faksimile Codex Bodley je anglicky psaný text s českým překladem. Pokud vás zajímá, kdo rozluštil písmo Mixtéků, od nichž se je učili Aztékové, není tu žádný příběh J-F. Champolliona a egpytských hieroglyfů, i když „písmo“ Mixtéků hieroglyfy připomíná, zvláště v části symbolické. Mixtécké písmo obsahuje také prvky fonetického písma, byť většinou jde o náznakové formy hieroglyfů. To, že badatelé čtou Codex vychází z prostého faktu, že Mixtékové prostě naučili Španěly svému písmu, což se týká povětšiny indiánských kultur. I Španělé ve snaze rozumět písmu svých poddaných připisovali k jednotlivým znakům mixtéckého písma význam a obsah. Proto Codex Bodley umí dnešní badatelé číst. To neznamená, že umíme rozluštit spojitosti. Bez zajímavosti není, že některé znaky starého písma jsou v Mexiku stále používány k mystickým sdělením, v této zemi tak oblíbeným. A obsah Codexu Bodley? Ve srovnání s jinými písemnými památkami Mayů a Aztéků, jejichž rychlost zániku byla úměrná tvrdé snaze Španělů a Italů obrátit své nové poddané na křesťanskou víru, je tento manuskript cenný především uceleností popisu osudů královských rodin více území a dobou zaznamenaného období, téměř 500 let. Doba vzniku navíc určuje i to, že závěr popisu je záznamem současnosti, což se také na obsahu odráží. Už první pohled do textu je zajímavý, neboť jména mužů i žen jsou odvozena od přírody, ale mají svá pravidla. Například první jméno dostával Indián podle dne mixtéckého kalendáře, v němž se narodil. Druhou zajímavostí je způsob čtení textu, pro nás nezvyklý. Jeho uplynutí je vždy nad řádkem, kde končí na straně konce textu, čte se tedy něco na způsob zig-zag čáry. Podívejme se například hned na samotný začátek, na první stránku. Dáma Jedné Smrti je zrozena z hořícího stromu. Strom je zde však symbolem místa, od něhož se odvozuje genealogie popisované rodiny, buď údolí, či města. Nicméně, pokračujme v příběhu. Dáma Jedné Smrti se potkává s mužem Šest Krokodýlů, který ji nařizuje aby opustila místo nazvané rájem a připojila se ke svému budoucímu manželovi jménem Čtyři Krokodýli krvavého orla. Jejich dcera, pojmenovaná Jeden Sup, žije na jistém místě a právě tento místopis je opět ověřován s údaji v dalších manuskriptech té doby a vytváří tak topografii rozmístění jednotlivých rodů. Vymezují se území a časově sestavuje tabulka jednotlivých dynastií. Tak se nám odkrývá historie míst, které spojeny s archeologickými nálezy a popisy na proslavených pyramidách, dávají představu o vývoji lidstva v této části Střední Ameriky. Záznam Codexu Bodleyho je nutné vidět v kontextu impozantních stavebních památek středoamerických kultur. Přesnější způsob čtení a výkladu je na zvláštní příloze tohoto textu. Codex Bodley je na rozdíl od dalších, srovnatelných písemných památek, velmi ucelený a začíná přibližně v 10. století a končí rokem 1521, tedy dobytím Aztécké říše Hernando Cortésem. Ale vzbuzuje mnohé otázky. Proč se autoři rozhodli napsat na jeden dokument historii několika dynastií a popsat jejich život ze dvou různých hledisek? Jména osob jsou zde rozeznatelná podle znaků, takže je zde muž Osm Jaguárů nebo Dvanáct Deštů či Jedenáct Větrů. Podobné je to s místy a názvy měst. To mají obě strany kodexu společné. Ale kde leží tato místa, je třeba dedukovat pomocí srovnávání s jinými texty a dvojí pohled na historii na jednom dokumentu je cenným vodítkem. Důvod, proč se autoři, mistři Codexu, rozhodli pro jakési společné popisování událostí je obsažen v závěru samotného textu, z něhož se dozvídáme, že rodiny Tilantongo,Teozacoalco, Achiulla a Chndua si byly před vpádem Španělů velmi blízké. Svoji roli tu jistě hrála stálá hrozba Aztécké říše, před vpádem Španělů nesmírně silná, a nakonec i první zvěsti o španělské krutosti a nepřemožitelnosti. Není pochyb o tom, že čin českého vydavatelství Archa 90 vydat faksimile jedné z největších dějinných písemných památek Střední Ameriky vyvolá novou vlnu zájmu o kulturu jedné z největších civilizací našeho letopočtu, jež zatím uniká naší pozornosti. A společně s tím je zde nesmazatelná stopa českých řemeslníků, jíž zanechají mezi odbornou veřejností celého světa. Jan Baltus