V sobotu 12. prosince 2015 schválili zástupci 196 zemí ve francouzské metropoli návrh nové klimatické dohody, která by měla vstoupit v platnost v roce 2020 (poté co vyprší současný Kjótský protokol). Podle předsedajícího XXI. mezinárodní konference OSN o klimatu a zároveň francouzského ministra zahraničí Laurenta Fabiuse citovaná dohoda by měla ve II. polovině XXI. století napomoci k dosažení rovnováhy mezi emisemi skleníkových plynů a jejich přirozenou absorpcí přírodou. Emocemi prodchnutý Fabius ji označil za „ambiciózní a nejlepší možný kompromis, který odráží pozice vyjednávajících stran, za dostatečně diferencovanou, spravedlivou, vyváženou, dynamickou i právně závaznou“. Sám sebe vzápětí uvrhl do polemického střetu, když zdůraznil, že „snižování emisí skleníkových plynů se stává věcí všech“ a že dokument zároveň „zohledňuje různou odpovědnost zemí“. Ne všichni tleskají První reakce na některé přijaté mety (jak z řad odborné, tak laické veřejnosti) byly smíšené. Aby lidstvo a jeho planeta přežily, je nezbytné udržet globální oteplování pod 2 °C oproti předindustriálnímu období. Řadě ekologických iniciativ to však nestačí. Upřednostňují náročnější záměr: přiblížit se k 1,5 °C. Zároveň připomínají, že nelze hovořit pouze o oteplování ovzduší. Dosavadní přezíravý postoj mnoha států k problematice skleníkových plynů způsobil, že od summitu v Mexiku (2010) se zvýšila rovněž teplota zemského povrchu, a to o 1 °C. Rozvojové státy, jejichž podíl na celkovém objemu generovaných skleníkových plynů stoupá, dostanou na nové ekologičtější opatření a technologie 100 mld. USD ročně z veřejných i privátních zdrojů. Nic nového, kontrovala v Paříži skupina chudších zemí. Tuto sumu jste nám slíbili už v roce 2009 s tím, že po roce 2020 poslouží jak k eliminaci emisí skleníkových plynů, tak k lepšímu zvládnutí opakujících se vln veder, povodní a nebezpečně se zvyšující hladiny oceánů. Kdo konkrétně tento fond a podle jakého klíče vytvoří? A kdo nekompromisně zkontroluje jeho reálné využívání? A vůbec: která země aktuálně je ještě rozvojovou a která už nikoli (nejčastěji se argumentovalo kapacitami nových ekonomických tygrů – Číny, Jižní Koreje, Malajsie, některých velkých těžařů a prodejců ropy v rámci OPEC aj.). Ohledně pružných termínů plnění Pařížská dohoda svým kritikům připomíná dětskou plastelínu: na jedné straně operuje s vágním pojmem „Co nejdříve“. Na druhé straně připouští, že snižování globálního oteplování bude v některých (zvláště rozvojových) státech trvat déle. Je logické, že zástupci nejvíce ohrožených (zpravidla ostrovních) zemí očekávali exaktnější formulace nejenom co do termínů globálního embarga na pokračující boom pevných paliv. Velcí znečišťovatelé, kteří je zatím masově využívají (Čína, Indie, těžaři ropy a plynu), se však zdráhají s konkretizací. Je to bezcenný cár papíru, kritizují dohodu zelené iniciativy, které jsou dlouhodobě proti obchodování s emisemi. Na okraj nejnovější Pařížské dohody upozorňují, že její tvůrci se vyhnuli jakékoliv formulaci, jež by alespoň odsoudila „nemravné trhy s emisemi oxidu uhličitého“, a že nepřijala žádné výraznější postihy za znečišťování životního prostředí emisemi vlivem letecké a lodní dopravy. Princip „mezinárodně přenosných zmírňujících opatření“, která by kompenzovala bohatším státům jejich emise formou nákupů emisních kreditů chudších států, pak považují za nemravný. Co my , Češi ? Pařížský dokument naše politická exekutiva přivítala. Premiér Bohuslav Sobotka ocenil ochotu mezinárodního společenství zabránit tomu, aby změny klimatu negativně ovlivňovaly život příštích generací: „Je důležité, že se podařilo dosáhnout tento historický kompromis, který je povzbudivým dokladem schopnosti mezinárodního společenství jednat tváří v tvář velkým výzvám.“ Nová dohoda podle něj ne ve všech ohledech odpovídá původním představám ČR. Kupříkladu co se týká ambicióznosti závazků smluvních stran při snižování emisí oxidu uhličitého. Ví, o čem hovoří. ČR v současnosti produkuje cca 12 t emisí oxidu uhličitého na osobu ročně (o 5 t více než činí průměr EU). Kontaminované ovzduší musí stále dýchat bezmála polovina (54,2 %) obyvatel země. Před svoláním a v průběhu summitu v Paříži byla publikována řada čísel, která nutí nejenom k serióznímu zamyšlení, ale především k rychlým a rázným opatřením. Největšími tuzemskými znečišťovateli ovzduší nejsou výlučně fosilní energetika a teplárenství, ale i doprava a chemie. Co se týká konkrétních látek, dominují polétavý prach PM10, rakovinotvorný benzo- (a)pyren a v dopravně nejvíce zatížených aglomeracích ještě oxid dusičitý. K nápravě už nestačí pouze dobré úmysly: v ČR bylo v předchozí zimě vyhlášeno 6 smogových situací (celkem trvaly 16,5 dne) a jedna regulace. Pro srovnání: v předchozí zimě 2013–2014 to bylo 5 smogových situací (o celkové délce 7,5 dne) a žádná regulace. Imisní limity pro benzo(a)pyren byly vloni opakovaně překračovány na 10,7 % území ČR. I přes řadu přijímaných opatření nejzatíženější lokalitou nadále zůstává Ostravsko a Karvinsko. Benzo(a)pyren je obsažen jak v uhelném dehtu, tak ve výfukových plynech automobilů. Vystavují se mu rovněž kuřáci, v tabákovém kouři. Nikdo nepopírá, že kvalita ovzduší a analýzy zdravotních rizik jsou u nás předmětem periodických kontrol. Naštěstí! Že kompetentní instituce (Ministerstvem životního prostředí ČR počínaje a jednotlivými inspekčními místy v krajích a okresích konče) si závažnost situace uvědomují a navrhují řadu věcných i legislativních kroků k nápravě. Přihlásili jsme se rovněž k příslušným bruselským iniciativám a dokumentům. Nyní k nim přibudou závazky vyplývající z čerstvě přijaté Pařížské klimatické dohody. K úkolu snížit do roku 2030 produkci skleníkových plynu o 40 % ČR nyní připadne nové a významově zcela zásadní: zahájit postupnou dekarbonizaci energetiky a dopravy, přijmout a rozpracovat antifosilní legislativu, nastoupit transformační procesy směrem k bezuhlíkovým formám výroby, dopravy a spotřeby ve všech oborech hospodářství. Pouze miliardy na nejrůznější dotace, příp. novely novel stávajících zákonů, přitom už nepostačí. Současná i budoucí vlády nesmí ustrnout na půli cesty, ani ustoupit od tlaku na rozvoj a implementaci nových technologií a inovací. Čeká je řada střetů s velkými i malými znečišťovateli životního prostředí. Abychom ekologicky ozdravili příští pokolení, k tomu bude zapotřebí dosáhnout co nejdříve širokého konsensu, napříč politickým spektrem. Co bude následovat po Paří ži? Podepsanou dohodu státy nejdříve projednají ve svých vlastních legislativních a exekutivních orgánech. Aby začala platit, musí ji ratifikovat alespoň 55 států, jež produkují minimálně 55 % skleníkových plynů. Ratifikační proces by měl odstartovat již od letošního dubna. Poté co bude ratifikována, musí (nejpozději od roku 2020, kdy vyprší zmíněný Kjótský protokol) zabezpečit koordinaci společného postupu. U nás musí dohodu ratifikovat parlament a potom bude předložena k podpisu prezidentu republiky. Pařížský summit často operoval s pojmy „důvěra“ a „informovanost“. Právem. Obojí by měla garantovat periodická 5letá hodnocení dosažených výsledků. První v roce 2023. Nikdo zatím nedokáže odhadnout, k jakým reálným výsledkům signující státy dospějí. Jaká konkrétní opatření k nápravě bude mezinárodní společenství schopno navrhnout a akceptovat v dalších etapách. Už v Paříži se některé delegace pokoušely o zmírnění mnoha cílů, o redukce nejbolavějších opatření a o posunutí některých termínů plnění až k roku 2030 a později. Cesta modré planety k nízkouhlíkové budoucnosti je a bude trnitá. Paříž však na ní představuje jeden z rozhodujících milníků. Fakt, že 196 zemí (mezi nimi největší emitenti emisí) si uvědomuje hrozbu klimatické katastrofy a je připraveno zvrátit dosavadní sebedestruktivní přístup k hrozbě globálního oteplování, je povzbudivý. Odvrátit nebezpečí skleníkových plynů je dnes naléhavý úkol nejenom pro několik ekologicky smýšlejících a postupujících států a jejich agregací (kupř. EU28), ale také pro širokou frontu rozvinutých i rozvojových zemí. Nikdo naivně nepředpokládal, že tak široké a vnitřně diferencované fórum může dospět k perfektnímu a 100procentně akceptovatelnému názoru. Čas (resp. konkrétní realizační výsledky) ukáže, zda byla Paříž doopravdy zlomovým momentem. Tisíce demonstrantů v Paříži odmítlo dohodu mj. s grafickým symbolem „nepřekročitelné červené čáry“, s výzvami, aby se do pravěku odebral veškerý „průmysl fosilních paliv“. Naplnit tuto politickou symboliku v praxi bude bolestný a strastiplný běh na velmi, velmi dlouhou trať. Že pouze s negací „všeho karbonového“ vystačit nelze, upozornila mj. šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Kdo a čím konkrétně už ale přispěje k její výzvě stanovit cenu za uhlík, jenž je součástí inkriminovaných skleníkových plynů? Poplatky za emise z fosilních paliv, jež mají být potřebným stimulem pro nízkouhlíkové investice sice mohou naakumulovat zajímavé částky k podpoře chudých rozvojových států. Kolik konkrétních států, firem, ale i domácností však bude souhlasit se zvýšením svého daňového zatížení a finančních výdajů vůbec? B. Karvinský
