Dnešní doba orientovaná na výkon nás naučila téměř vše posuzovat podle návratnosti. O tom, jestli a kolik jsme ochotni investovat do nového projektu, většinou rozhoduje prostý výpočet ve formě ROI (Return On Investments): jaké jsou pořizovací náklady, na kolik se odhadují provozní náklady a jaké lze očekávat přínosy. Sečteno, podtrženo, rozhodnuto. Dá se ale podle tohoto jednoduchého vzorce rozhodovat o všem? Samozřejmě že ne a nikdo by snad takovou hloupost ani netvrdil. Problém je ale jinde. Dnešní turbulentní doba, kdy se dá jen velmi těžko odhadovat, co bude za rok, natož pak za pět let, takto zjednodušeným výpočtům nesvědčí. Budoucí přínosy zkrátka nelze definovat a do vzorce tedy není co dosadit. To platí beze zbytku o rozhodování o velkých investicích například při implementaci Průmyslu 4.0, před kterým aktuálně stojí velké množství českých firem. Zvláště pak těch středních a menších, poněvadž za pobočky velkých nadnárodních společností většinou rozhodují jejich zahraniční matky. Rentabilita investic je v tomto případě velmi nejasná, nebo již rovnou vychází, na základě současných dostupných informací, špatně. Pro řadu podniků to může být varovný impulz vůbec se do těchto investic nepustit nebo je trvale odkládat, v lepším případě zainvestovat na zkoušku „jen trochu“. Jak špatné toto rozhodnutí je, se bohužel zjistí až v okamžiku, kdy už bude pozdě a kdy už se možná projeví jeho fatální následky. V tomto a podobných případech je zřejmě jediným řešením podívat se na otázku investic z opačného úhlu pohledu: nikoliv co se získá, ale co se naopak ztratí, pokud se tato investice odmítne. U Průmyslu 4.0 je to celkem jasné: firma do budoucna ztratí konkurenceschopnost. Nutnost přijetí změn a investic ale může být vyvolána i mnohem přímočařejšími důvody. Například, pokud se výroba v dané lokalitě kompletně nepřetransformuje, majitel ji přesune do jiné země a spousta lidí okamžitě přijde o práci. V osobní rovině je to podobné. Současná doba nás nutí dělat zásadní rozhodnutí, aniž se můžeme opřít o jasnou a spočitatelnou perspektivu. Chce po nás, abychom byli odvážní a kreativní. Krok do neznáma je vždy ten nejtěžší. Pohled do budoucna skrz prizma „co se stane, když ten krok neudělám“ může být právě tím, co rozhodne, abychom vykročili. Naučme se tomuto přístupu. Do budoucna ho budeme potřebovat stále víc a častěji… Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
