Japonská jaderná elektrárna Fukušima
s 6 varnými bloky BWR patří
k nejfrekventovanějším technickým
termínům letošního března. Pokusme
se bez zbytečných emocí a sekundárních
detailů probrat dosud dostupnými
technickými fakty, co a proč se
na pobřeží Honšú na počátku letošního
března stalo.
Především: kritici Fukušimy, příp. jaderné
energetiky vůbec, nemají pravdu
v tom, že zdejší až 40leté reaktory se
ocitly po zničující sérii zásahů přírodních
sil de facto bez kontroly a běžely
i dlouho poté, co je narušilo zemětřesení
a následné vlny tsunami. Naopak: ze
šestice místních reaktorů byly v chodu
pouze tři. Obsluha a instalované bezpečnostní
systémy i ty odstavily bezprostředně
už po prvním zemětřesení
z pátečního odpoledne 11. března 2011
o síle 8,9 stupňů Richterovy stupnice.
Zásadní pohromu pro ně představovala
spíše následná cca 10metrová vlna
tsunami. Ta narušila existující systém
elektrického napájení agregátů a také
soustavu záložních zdrojů. Vyvolané
poruchy při ochlazování reaktorů pak
iniciovaly rychlý sled těžkých technických
a provozních situací.
Děsivý výbuch vodíku v bezprostřední
blízkosti reaktoru č.1 v sobotu 12. března
2011 zle poškodil vnější objekt okolo
reaktoru. Třebaže jeho jádro zůstalo nepoškozeno,
nelze totéž říci o cca 70 %
vložených palivových tyčí. Část z nich
(v době odstávky to mohla být až 1/2 celého
kompletu) se ocitla mimo vodní hladinu.
Experti proto označili zdejší stupeň
nebezpečí číslicí 5 (ze 7 možných).
Narušený chladicí systém způsobil problémy
i na reaktoru č.2. Japonští technici
před objektivy médií začali tamější palivové
tyče ochlazovat mořskou vodou.
I v tomto případě konstatovali, že objekt
nad reaktorem doznal úhony, nicméně
jádro reaktoru zůstalo kompaktní. Ortel
bezpečnostních analýz u tohoto fukušimského
reaktoru zní: 5. stupeň ze 7 možných.
Snad největší obavy odborníků i laické
veřejnosti se týkala fukušimského reaktoru
č.3. Ten (jak známo) operuje s palivem
MOX (tedy se směsí izotopů plutonia
a uranu). Po výbuchu vodíku v neděli
13. března se japonští technici, požárníci
i vojáci rozhodli k zoufalému, ale v té
chvíli patrně jedinému možnému řešení:
reaktor začali „bombardovat“ mořskou
vodou z vrtulníků a z mobilních vodních
děl. První zjištění expertů nejsou dobrá:
jádro reaktoru i objekt nad ním jsou
poškozeny. Stupeň nebezpečí osciluje
v rozmezí 5-6.
Třebaže zbylé tři reaktory byly v době
prvního zemětřesení mimo provoz,
neznamená to, že by s nimi obsluha jaderných
zařízení i zachránci neměli potíže.
Kupříkladu poblíž reaktoru č.4 bylo
zapotřebí v úterý 15. března rychle hasit
požár bazénu s vyhořelým palivem a řešit
únik radiace. Jádro reaktoru se jim
zdá v pořádku (v době katastrofy bylo
bez paliva), vodní hladina je zatím ve stanovené
výši a stupeň zdejšího nebezpečí
činí „pouze“ 3.
Také reaktor č.5 se v době zemětřesení
a přívalů tsunami nacházel mimo provoz.
Jádro je nepoškozeno. Velké obavy však
vyvolala rychle rostoucí teplota vody
v bazénu s vyhořelým palivem. Zejména
ve středu 16. března, kdy hladina klesla
v průběhu 5 hodin o 40 cm. Japonští technici
musí urychleně zjistit nejenom příčinu
ztrát chladiva, ale také co nejrychleji
nádrž utěsnit.
Mimo službu se v okamžiku zemětřesení
ocitl reaktor č.6. Dispečery přesto
potrápil. Zejména růst teploty v jeho
bazénu s vyhořelým palivem. Hladinu
vody se jim sice podařilo optimalizovat,
ale i tento segment musí projít zevrubnou
kontrolou a opravami.
EMISE NAD OCEANEM
Spoustu obav vzbudily rovněž emise
nebezpečných látek z objektů a jejich
pohyb nad souostrovím a dále na Tichý
oceán. Úroveň radiace mimo jakoukoliv
pochybnost vzrostla. Kupříkladu u reaktoru
č.2 automatické senzory detekovaly
až 400 000 mikroSievertů za hodinu.
Takto vysoká dávka je pro člověka nebezpečná
a při delším pobytu na zamořeném
teritoriu jej může i usmrtit.
Technici měří vývoj radiace také ve větších
vzdálenostech od reaktorů: kupř.
na přístupové komunikaci do elektrárny
citovaná hodnota poklesla na 11 000
mikroSievertů za hodinu a v okruhu
100 km od Fukušimy (tedy na úrovni
vnějšího okruhu tokijské aglomerace)
činila 1 mikroSievert za hodinu. To je sice
5násobek přirozeného radiačního pozadí
na zeměkouli, nikoliv bezprostřední
hrozba pro zdravého člověka.
Co se týká skladby uniklých látek, nechybí
mezi nimi ani izotopy cezia a jódu.
Informace o úniku uranu, či plutonia
nebyly (zatím) potvrzeny. Jak ukázal
vývoj po černobylské havárii, izotopy
jódu mohou generovat rakovinu štítné
žlázy. V reálném přírodním prostředí se
však rychle rozpadají a mizí cca do jednoho
měsíce. Zdraví ohrožuje rovněž
cezium. Jeho vyplavování z organismů
je podstatně pomalejší: až jeden rok.
Dlouhou dobu (i několik desítek let)
kontaminuje přírodní prostředí. Japonští
lékaři a technici se nejvíce obávají
jeho vlivu na místní vegetaci a mořské
ryby. Japonské potraviny budou muset
po řadu příštích let procházet zvýšenou
kontrolou a nelze vyloučit, že řada jejich
současných importérů se jim napříště
vyhne.
EXISTUJE POUČENI?
Vývoj situace a výčet základních
technických poruch na fukušimské šestici
reaktorů určitě není finální. S postupem
času a lepší zvládnutelností obsluhy
reaktorů se kontrolní a servisní
týmy dostanou k dalším zjištěním.
Japonská i světová veřejnost si klade
oprávněnou otázku: nakolik jsou pro
ně nebezpečná dnes i v dohledné budoucnosti?
Budou je japonští technici
ještě vůbec moci opravit? A nebylo by
lepší následovat černobylský model,
tj. zalít bloky mnohametrovou vrstvou
izolantů a betonu? Pokud se tak stane
i ve Fukušimě, bude to v seizmicky
neklidné oblasti severovýchodního
pobřeží Japonska dostatečně bezpečné
a dlouhodobé řešení?
Tyto otázky jsou legitimní. Přesnou
odpověď na ně i s nezbytnými garancemi
však zatím není schopen dát nikdo.
Japonci se mohou spolehnout na pomoc
MAAE i konkrétních států s vyspělým
jaderným energetickým výzkumem,
průmyslem a praxí. Rozhodující podíl
prací a investici však budou muset nést
a realizovat sami. /uai/
