Výzkumný ústav Rothamsted v anglickém Hertfordshiru je v ekologickém a zemědělském výzkumu něco jako Oxford či Cambridge mezi univerzitami. Dnes už se najdou instituce větší a lépe zabezpečené, ale málokteré kombinují úctyhodnou starobylost se špičkovým výzkumem. Rothamsted je například sídlem tzv. Park Grass Experiment, který nepřetržitě už 150 let poskytuje velmi cenné údaje o tom, co se děje na loukách a zemědělské půdě. Podstatně kratší dobu, od 90. let minulého století, je v areálu také jeden nezvyklý radar. Sleduje provoz na obloze, ovšem pouze „strojů“, které běžným okem skutečně nemáte šanci vidět – hmyz pohybující se ve výškách zhruba od 150 do 1200 metrů. Není to příliš běžné zařízení. Radary se zatím na studium hmyzu příliš nepoužívaly, s výjimkou sledování pohybů několika druhů hmyzu významných z hospodářského hlediska – tedy škůdců typu sarančat. V Rothamstedu se ale podařilo získat dlouhodobé údaje o celé řada jiných druhů. Práci s jejich analýzou si dal tým 7 vědců, mezi nimiž nejvíce práce odvedl zřejmě Číňan Kao Chu (angl. transkripcí Gao Hu). Soudíme tak alespoň podle toho, že je prvním autorem práce shrnující závěry analýzy dat, která vyšla ve slavném vědeckém časopise Science. Je založena na záznamech z let 2000 až 2009, a podle jejích výsledků nad sledovanou oblastí jižní Anglie o rozloze cca 70 000 km2 prolétne ročně ve výškách nad 150 metrů zhruba 2 až 5 bilionů hmyzích jedinců. Celková hmotnost těchto migrujících hejn se pohybuje někde mezi dvěma až čtyřmi tisíci tun biomasy. Zhruba dvě třetiny z nich putují během dne a nejpočetnější skupinou jsou malé druhy, jejichž zástupci mají hmotnost pod 10 miligramů. A přestože právě ti tvořili 99 procent celkového počtu putujícího hmyzu, v celkovém součtu hmotností představují zhruba 80 procent migrující masy. (Škoda, že nemáme pro srovnání podobné údaje z tropických oblastí, kde bychom podle ošidného „selského rozumu“ očekávali ještě vyšší čísla.) Jak už také ukázaly i jiné výzkumy, hmyz se nenechával pasivně unášet větrem. V dané oblasti během prakticky celého roku převládal severozápadní vítr, ale směr putování migrujícího hmyzu byl odlišný. Během jara na sever, během léta chaotický (tj. víceméně do všech možných směrů) a podzim směrem na jih, přičemž v obou směrech putovalo zhruba stejné množství hmyzu. Tyto přístroje nezachytí všechny druhy hmyzu, ty nejmenší s hmotností zhruba pod 10 miligramů mu unikly. Ve studii jsou odhady jejich migrace založeny na odchytu do sítí zavěšených pod balóny, a pak extrapolovány na zbytek sledované oblasti. To samozřejmě není ideální přístup a takto získané údaje budou s největší pravděpodobností méně přesná než data z radaru. Pro své cesty si malí poutníci volili celkem logicky obvykle dny s dobrým počasím a vyhovujícím větrem. V některých případech není příliš jasné, jak to vlastně dělali: směr větru ve větších výškách se dá během dne velmi spolehlivě poznat ze směru větru u povrchu, takže hmyz nepotřebuje meteorologické balóny. Během noci ale tato statistická souvislost neplatí, tak není příliš jasné, jak si dokážou druhy putující v noci zvolit vhodný okamžik na cestu (či zda to vůbec dělají, nebo se třeba v případě špatného počasí prostě rychle vrátí na zem). Že hmyz cílevědomě putuje, už je poměrně dobře známo, ovšem jasné důkazy se týkaly pouze několika druhů, především motýlů. Tato studie ale ukázala, že toto chování je poměrně hojně rozšířené. A také, že existují druhy, které něco takového nezvládnou – například ve vzduchu velmi hojné mšice putovaly výhradně po směru převládajícího větru. Velké druhy naopak mají dostatek sil na to, aby dosahovaly na svých cestách průměrných rychlostí kolem 50 km/h, takže jejich přesun se dá v tomto měřítku srovnat s ptačí migrací.
