Název biopaliva se používá
poměrně běžně, leč je značně
nepřesný. Nazývá se tak
velká rodina produktů vyráběných
velmi rozdílnými procesy.
Výroba produktů užívaných
v současné době, někdy
označovaných jako biopaliva
1. generace, je průmyslově
zvládnuta a paliva patří principiálně
do dvou přesně definovaných
skupin. První skupinou
jsou alkoholy, v podstatě
etanol, získávaný kvašením
cukru. I když některé plodiny,
jako například pšenici, lze
pro jejich výrobu použít také,
přece jen energeticky nejefektivnější
metoda, z pohledu
zemědělství, je jejich získávání
z rostlin bohatých na cukry,
jako je například cukrová
řepa v severnějších pásmech
nebo cukrová třtina v tropech.
Etanolu lze přidávat až
10 % do benzínu bez úprav
motoru, anebo jej spalovat
samotný ve flexibilních motorech,
které pracují jak s benzínem,
tak s etanolem. Tyto
flexmotory v současné době
někteří evropští výrobci připravují
do výroby. Jsou velmi
rozšířeny v Brazílii.
Druhou skupinu tvoří estery
rostlinných olejů získaných
z olejnatých rostlin, jako například
řepky olejné, svazenky,
slunečnice nebo také z kokosových
ořechů. Tyto estery olejů,
neboli bionaftu, lze spalovat
v neupravených dieselových
motorech. Proto se tento druh
biopaliva v Evropě zavádí
snadněji, než ve státech, kde
převažují benzínové motory.
Biopaliva 2. generace se mají
vyrábět v podstatě z lignocelulozové
suroviny, tedy zejména
ze slámy, odpadů při zpracování
dřeva a výrobě papíru. Principiálně
lze k jejich výrobě využít
buď biochemickou extrakci
cukrů a glukózy z biomasy
pomocí enzymů, nebo velmi
složitého procesu označovaného
zkratkou BLT (biomass to
liquids - zkapalnění biomasy).
Surovina se zplynuje na směs
vodíku a oxidu uhlíku a pak se
zkapalní. Proces doposud není
průmyslově zvládnut a Evropská
komise spolufinancuje projekt
NILE (New Improvement
for Lignocellulosic Etanol).
Spolupracuje v něm 21 partnerů
z 11 zemí se záměrem postavit
poloprovozní zařízení k ověření
průmyslové realizace výroby
etanolu ze surovin, které přímo
nekonkurují potravinářským
surovinám./šmí/