I když se o mnoha technických vynálezech říká, že „už staří Řekové…“, tak o 3D tisku to neplatí. Ačkoliv možná kladení kamenů na sebe, tedy prostorová výstavba, vlastně při trošce fantazie může být považováno za předobraz této moderní technologie. Definice říká, že 3D tisk neboli aditivní výroba (anglicky 3D printing čili additive manufacturing [AM]) je proces tvorby třídimenzionálních pevných objektů z digitálního souboru (Additive Manufacturing File – AMF). V aditivních procesech je objekt vytvořen pokládáním souvislých vrstev materiálu, dokud není celý projekt dokončen. Historikové kladou počátky technologie 3D tisku do druhé poloviny 20. století, kdy si Chuck Hull nechal v roce 1986 patentovat technologii stereolitografie. Od té doby se mnohé změnilo. Vývoj se rozběhl po celém světě neočekávaným tempem. Navíc měla tato technologie štěstí v mediálním světě. Kdekdo o ní začal psát, kdekdo ukazoval, že se dá tisknout vlastně cokoliv, od čokoládových sušenek po automobily. Takové tiskárny brzy pronikly do školních tříd i domácností a díky své popularitě se stále víc uplatňují i v průmyslových halách. I konzervativní konstruktéři rychle pochopili výhody aditivní výroby. Tato technologie není samozřejmě samospasitelná, ale jakmile nebude stát osaměle, nýbrž uprostřed výrobní linky, dokáže, že svá nejlepší léta má teprve před sebou. /ks/
