Nečekaný přílet posla z oblastí mimo sluneční soustavu mimo jiné připomíná, že vesmír je hodně nejisté místo a stát se může cokoliv. Co by bylo zapotřebí k tomu, aby došlo na nejhorší a Země byla zcela zbavena života? Na tuto otázku se pokusila v letošní studii v časopise Scientific Reports odpovědět trojice vědců z Velké Británie – a jejich odpověď je poměrně optimistická. Nad otázkou samozřejmě můžete přemýšlet dlouho a zcela neplodně, pokud si nezvolíme rozumné mantinely. Autoři se rozhodli považovat za konec pozemského života situaci, kdy by podmínky na povrchu Země – a to včetně dna oceánů – nevydržely želvušky. Tito obdivuhodně odolní malí živočichové si získali proslulost, když se ukázalo, že přežijí hodiny ve vakuu, ve vroucí vodě, osmihodinové ponoření do tekutého helia, neuvěřitelné vysoké dávky radiace (6 000 sievertů, tedy cca několikasetnásobně více než člověk) a další nástrahy, které si pro ně biologové přichystali. Když nebude Země obyvatelná pro želvušky, nebude pro nikoho, rozhodli se tedy pro účely studie autoři David Sloane, Rafael Alves Batista a Abraham Loeb. Teď se tedy můžeme obrátit k otázce, jak by modelové želvušky mohly zemřít. Podle autorů je zdaleka nejpravděpodobnější „upečení zaživa“, tedy prudké zvýšení teploty. Jiné kosmické pohromy by s největší pravděpodobností odolné organismy nezabily. Například částečné či úplné odstranění atmosféry, která brání dopadu kosmického záření na povrch, by neohrozilo všechen mořský život. Silná vrstva vody by ho ochránila. A kdyby měl být proud radiace tak silný, aby pronikl několika kilometry vody, předal by vodě tolik energie, že by se stejně z velké části vypařila. Sterilizace teplem se tedy jeví jako ve výsledku nejpravděpodobnější. V praxi si ji jednoduše můžete představit jako vyvaření všech pozemských oceánů – a to by mohl nejlépe „zařídit“ dopad dostatečně velkého tělesa. Muselo by být podstatně větší než odhadem zhruba 10km planetka, jejíž střet se Zemí s největší pravděpodobností vedl k zániku dinosaurů. Tehdy vymřelo sice zhruba 90 % pozemských živočišných druhů, ale zřejmě zhruba 90 % druhů kostnatých ryb katastrofu přečkalo. A další hlubokomořské organismy byly zasaženy ještě méně. Na vyvaření pozemských oceánů by podle poměrně jednoduchého výpočtu mělo být zapotřebí zhruba 6× 1026 joulů (lidstvo spotřebuje dnes ročně zhruba milionkrát méně energie, podle odhadů zhruba 6× 1020 J). Muselo by se jednat o těleso o nějaký ten řád těžší než právě „dinosauří“ asteroid; autorům v jejich relativně jednoduchém modelu vyšlo zhruba na 1,7× 1015 tun. Je to samozřejmě hodně přibližné číslo, protože autoři práce si celou situaci velmi zjednodušují (například počítají s idealizovanou planetou s oceánem o stejné hloubce po celé planetě). Což v důsledku znamená, že jde spíše o nízký odhad, a v praxi by bylo zapotřebí těleso ještě o něco větší. Takových je ve sluneční soustavě jen málo – jen 17 planetek má stejnou či vyšší hmotnost než necelé dvě biliardy tun. Největší z nich (Vesta a Pallas) jsou ovšem hmotnější poměrně výrazně, zhruba stokrát (cca 2× 1017 tun, samozřejmě s poměrně velkou nepřesností). Jde ovšem o tělesa na tak vzdálených drahách, že jejich srážka se Zemí je v podstatě nepředstavitelná – a totéž platí i o zbylých známých 15 planetkách s dostatečnou hmotnosti. Těžko představitelné jsou i další zvažované sterilizační scénáře. Jedním je výbuch velmi blízké supernovy, ale podle Davida Sloana a kolegů je i to v podstatě vyloučeno. Aby naši planetu (nebo jí podobnou stejného typu) zasáhlo dostatečné množství energie, musela by se vybuchující hvězda nacházet jen zhruba 0,13 světelných let od nás. Nejbližší hvězda vůbec, Alfa Centauri, leží celé 4 světelné roky od nás. (Na tuhle vzdálenost by prý výbuch supernovy ohřál pozemské oceány o 0,1 °C, odhadují autoři.) Další možností je, že by nás mohl zasáhnout velmi silný záblesk gamma záření doprovázející například kolaps supernovy, ale ani v tomto případě není riziko nijak veliké. Gamma záblesky jsou relativně vzácné a pravděpodobnost, že by k nějakému došlo v dostatečné blízkosti, je zanedbatelná. Podobně malé by podle našich současných znalostí o vesmíru mělo být i riziko, že Zemi či jinou podobnou planetu by z její oběžné dráhy kolem Slunce vyrazil průlet nějaké „bludné hvězdy“, což by nakonec (zřejmě) také zabilo všechen život na planetě. Samozřejmě, zbavit Zemi lidstva (a dalších „vyšších“ druhů) se dá podstatně jednodušeji a ani k tomu není zapotřebí kosmické katastrofy.
