Čína hodlala poslat svého člověka do vesmíru už roku 1973. Šéf čínského kosmického programu Čchien Süe-sen od počátku 60. let, zřejmě pod vlivem úspěšných startů prvních sovětských a amerických kosmonautů, nejen propaguje kosmický výzkum, ale sebevědomě navrhuje stavbu vlastní čínské pilotované kosmické lodi nebo okřídleného kosmoplánu.
Jak už víme z předchozích částí seriálu, ještě jako profesor na kalifornském Caltechu vedl Čchien Süe-sen diskuse o kosmických letech či kosmických lodích se svými tehdejšími kolegy v JPL a ještě před svým zadržením FBI diskutoval o problematice pilotovaných letů i s Wernherem von Braunem. V roce 1966 Čchien Süe-sen navrhuje vůdci Maovi ambiciózní desetiletý plán průzkumu vesmíru, který projednal i s vědci z různých oborů a ústavů Akademie věd: nejprve vyvinout sérii umělých družic a posléze kosmickou loď. Vedení komunistické Číny, zejména Čchienův příznivec premiér Čou En-laj i sám Mao jeho představy vyslyší a už v červnu 1967 vydají příslušné direktivy k realizaci Projektu 714. Jeho vojenským šéfem se stává legendární maršál Lin Pchiao (dobyl v roce 1949 Peking), tehdy ministr obrany a designovaný nástupce Mao Ce-tunga. A tak se mohou čínští vědci vydat na „dlouhý pochod“ do vesmíru. Ovšem Čchien už má na čem stavět. Podobně jako Sověti pod vedením Koroljova vypouští od září 1960 tzv. geofyzikální rakety ze Základny 603 patřící na oko Geofyzikálnímu ústavu Akademie věd. V roce 1963 správu základny přebírá zcela tzv. Pátá Akademie ministerstva Národní obrany. Z tzv. Guangde Rocket Launch Site v provincii An-chuej ve vnitrozemí východní Číny při dolním toku řek Jang-c' a Chuaj startuje v letech 1960—1966 řada sondážních raket T-7. Jde o střely poměrně malé, o délce 8 m a hmotnosti 1 200 kg, vynášející kontejnery s přístroji vážící maximálně 25 kg do výšky kolem 58 km. V červenci 1964 pak startuje první raketa v modifikaci T-7AS-1 s biologickými vzorky a prvními cestovateli (čtyřmi krysami) až do výšky 70 km a v kontejneru se úspěšně vrací na Zemi. Stejně jako v SSSR sahají Číňané po psech a využijí k prvním startům vylepšenou verzi rakety T-7, dvoustupňovou 10m T-7 AS-2. Ta byla schopna vynést na suborbitální dráhu (do výšky 115 km) hlavici o hmotnosti 40 kg. Parametry rakety však staví před konstruktéry problém: jak vše vtěsnat do oněch 40 kg. Zvíře nesmělo vážit více než 6 kg, muselo se naučit nereagovat na vibrace, hluk při startu či na šum přístrojů a zvyknout si na těsné prostory „kabiny“ a na antigravitační obleček. Ze třiceti psích kandidátů obstáli dva. Dne 28. července 1966 startuje T-7AS-2 v naprostém utajení s psíkem Siao-Pao („Malý leopard“). Po dobu balistického letu je jeho chování sledováno nejen přístroji, ale i kamerou. S odstupem 13 dnů misi opakuje fenka Šan-Šan („Korálek“). A protože se psíci úspěšně a zdraví vracejí na Zemi, stávají se posléze, podobně jako kdysi Strelka a Bělka v SSSR, mediálními hvězdami. Některé prameny uvádějí, že šlo dokonce o štěňata, nicméně fenka Šan-Šan posléze vrhla své vlastní zdravé potomstvo. Nabízí se otázka: proč v dalších podobných balistických experimentech Číňané nepokračovali? Dnes víme, že zdaleka ne vše probíhalo „jako na drátkách“, jak si Čchien Süe-sen asi představoval. V rámci boje o moc vyhlašuje Mao tzv. Kulturní revoluci (1966—1969), v ulicích a institucích řádí zfanatizované davy tzv. Rudých gard (především dětí s rudými knížkami Mao Ce-tungových citátů v rukách) a mimo jiné likvidují i část čínské inteligence. Všude panuje chaos. Rudé gardy masakrují oponenty a ničí kláštery i další kulturní památky. Školství i hospodářství jsou v rozkladu, nefunguje doprava. Obětí intrik a davového šílenství se mezi miliony dalších Číňanů stává i populární prezident ČLR z let 1959—1968 Liou Šao-čchi († 1969), který se snažil zavést určité ekonomické reformy. A dochází také na „raketčíky“. Řada z nich je perzekvována. Šéf Geofyzikálního ústavu Ciao Jiu-čang (Zhao Jiu zhang) je roku 1968 Rudými gardami zavražděn, šéfkonstruktér družic a zakladatel Ústavu pro vývoj satelitů (DISD — Design Institute of Satellite Development) Wang Si-ťi je pronásledován pro nezdařený návrat geofyzikálního pouzdra, jiní z týmu jsou obviněni ze špionáže a samotný Čchien Süe--sen je na čas degradován na řadového pracovníka.
Jako na houpačce Celý desetiletý program, předpokládající start kosmonauta v roce 1973, se tak hroutí. Jako deus ex machina však zasahuje premiér Čou En-laj a bere pod svá ochranná křídla mj. na 15 nejdůležitějších mozků raketokosmického oboru a další nepostradatelný personál. Některé věci tak fungují situaci navzdory a čínské vedení v listopadu 1966 rozhoduje o vybudování druhého raketového polygonu, tzv. Základny 25. Vyrůstá od dubna 1967 na severu Číny, v pohoří Lü-liang a vžil se pro ni název Tchaj-jüan (angl. Taiyuan). Původně sloužila ke zkouškám startů raket středního doletu, časem se však přišlo na to, že je její poloha výhodná pro vypouštění zejména špionážních družic na tzv. polární a heliosynchronní dráhy. Kosmodromem se Taiyuan Satellite Launch Center de facto stává až 6. září 1988, kdy raketa CZ-4A vynáší na nízkou polární orbitu družici Feng-Jün 1 („Vítr a oblak“). Už v dubnu 1968 je založen Institut kosmické medicíny, přímo potvrzující úsilí o vyslání Číňana do vesmíru, a posléze v roce 1970 vzniká Ústřední vojenská komise, která má na starosti výběr kandidátů na kosmický let. Od 5. října 1970 začíná vedení letectva v součinnosti s Čchienem vybírat adepty z vojenských pilotů. Požadavky včetně tělesných i psychických parametrů jsou v podstatě okopírovány od Rusů a Američanů. Z tisícovky původních kandidátů je v polovině května 1971 vyselektována finální skupina čítající 19 členů (podobně jako v Sovětském svazu; jeden z výběru to vzdal). Mezitím ministr obrany Lin Pchiao podepisuje v dubnu roku 1971 příkaz složkám vojenského letectva zahájit organizační práce k přípravě kosmonautů v rámci Projektu 714. V odlehlé oblasti na severozápadě země vzniká utajeně výcvikové středisko — městečko pro cca 500 lidí včetně kosmonautů, personálu a ochranky. Vybraní piloti mají zahájit výcvik nejpozději v listopadu 1971. Jsou mezi nimi i stíhací esa, jako např. Fang Guo-jun, jeden z tzv. čínských dobrovolníků v korejské válce. Pravda, letecké bitvy na řece Jalu se už účastnit nestihl, ještě v roce 1953 byl převelen jako instruktor do Čchang-čchunu, nicméně v roce 1962 se zúčastnil konfrontace s tchajwanským letectvem o ostrovy provincie Fu-ťien a dokázal s poškozeným letounem v zásadě oslepený dýmem a olejem přistát na vlastním letišti. O dva roky později se mu následně podařilo v letounu MiG 17 sestřelit dva americké bezpilotní průzkumné reaktivní letouny AQM- 34 Firebee, za což se mu dostalo ocenění od samotného Mao Ce-tunga. Ten pak tohoto svého oblíbence prosazoval jako hlavního kandidáta na let do kosmu. Dalším esem je pozdější zástupce velitele 7. letecké armády Lu Siang-siao, který mj. v MiGu 17 sestřelil v lednu 1966 vysoko letící dron AQM-34 a je jedním z tchajkonautů, kteří získali zkušenosti z leteckých bojů ve Vietnamu. Pozdější velitel Třetí letecké divize Wang Č'-jüe je dalším z kandidátů na let do kosmu z roku 1971. Také on si v MiGu 19 sestřelil vysoko letící Firebee (1968), stejně jako další vyvolený — Tung Siao-chaj, pozdější velitel 18. letecké výcvikové divize. Ani ostatní nebyli žádní nováčci. Nad celou Čínou, tedy i Projektem 714 se však nadále vznáší Damoklův meč Kulturní revoluce. Ekonomika upadá, omezují se i finanční prostředky. Než se kandidáti na kosmický let stačí rozkoukat, je po legraci. Bohužel pro ně už 13. září v armádním dopravním letadle britské výroby Hawker Siddeley Trident umírá Maův potenciální nástupce (údajně ale tajný protivník) maršál Lin Pchiao. Ten jakožto ministr obrany měl pod sebou i Projekt 714 a následné razie i v tomto směru jen potvrzují domněnky, že Lin Pchiao onoho 13. září prchal po nezdařeném pokusu o převrat do Mongolska. Maova pomsta je drsná. Vše, v čem se Lin Pchiao angažoval, najednou budí nedůvěru. Více než tisícovka generálů od úrovně velitele armády výše je vyhozena z armády, část je pozavíraná pro podezření z účasti na plánovaném spiknutí. Poněkud to připomíná stalinské čistky v SSSR po pádu maršála Michaila Tuchačevského a jeho likvidaci v roce 1937, kdy byli mj. zatčeni a vězněni i raketoví konstruktéři Sergej Koroljov a Valentin Gluško. Persekuce tak postihuje i celé vedení Objektu 714, tedy výcvikového střediska kosmonautů, a to právě v době, kdy první piloti mají 1. listopadem zahájit trénink.
Samotný projekt zatím zrušen není a výcvik je tak organizován alespoň těmi, co zbyli. Brzy se však objevují problémy s financováním. Například trenažér (maketa kosmické kabiny) musel být smontován z překližky a kartonů... Čchien Süe-sen se obrací na svého protektora premiéra Čou En-laje a ten zprostředkuje setkání šéfa tzv. Plánovacího výboru Ťü Čchiou-lia z vedení střediska přímo s předsedou Maem. Ťü žádá mimo jiné o potřebné navýšení rozpočtu, Mao ovšem prohlašuje, že nejprve je potřeba udělat pořádek v zemi a postarat se o lid. Celý Projekt 714 je tedy záhy zrušen a poslední „kosmonaut“ se vrací ke svému útvaru 13. května 1972. Práce na čínské kosmické lodi Šu-kuang (Shuguang; „Svítání“) ale v jistém smyslu stále pokračují, a to až do roku 1975.
Do čeho posadit tchajkonauta Otázkou „Jakou cestu na oběžnou dráhu zvolit?“ se konstruktéři pod vedením Čchien Süe-sena zabývali už od poloviny 60. let. Podobně jako Koroljov v SSSR je Čchien fascinován okřídlenou raketou — kosmoplánem, nebo jak se dnes říká, raketoplánem (viz americký projekt suborbitálního letounu z roku 1949 pro TWA). Střízlivě však uznává, že dosažitelná raketová technika v roce 1973 nic podobného neumožňuje. Vzhledem k malé nosnosti CZ-1A i uvažované nosnosti CZ-2A se musí hmotnost kabiny Šu-kuang pohybovat v rozmezí 1 000 až 2 000 kg, což je v tehdejší době i při menší tělesné konstrukci Číňanů na hraně. Prvotním vzorem pro první variantu byla americká jednomístná kabina Mercury (hmotnost do 1 300 kg) a tak vzniká plán využít pro start jednoho kosmonauta souběžně vyvíjené špionážní fotodružice FSW (Fanhui Shi Weixing). Tyto návratové moduly zvonovitého tvaru označované jako FSW I a II připomínají tvarem pilotní kabiny Sojuz a rozměry 3 144 cm na výšku a 2 200 cm největší šířky přeci jen dosvědčují, že původně šlo zřejmě o uvažovaný pilotní modul jednomístné kosmické lodi. Jsou stabilizovány ve třech osách a na oběžné dráze mohou pobývat až 15 dní. Ovšem hned první start v listopadu 1974 selhává. Teprve o rok později, 26. listopadu 1975, vynáší CZ-2A další satelit FSW-02, který se po třech dnech úspěšně vrací na zem. Pátrací čety rozmístěné kdesi v horách Sečuánu jej však dlouho nemohou najít. Až nové výpočty dráhy ukážou, že modul přistál kdesi v rovněž hornaté, ale hornické oblasti vedlejší provincie Kuej-čou (Guizhou), kde jej také mírně zabořený v zemi nalézají horníci. Nicméně tento v zásadě úspěšný pokus ukázal Čínu jako třetí zemi světa, která zvládla bezpečný návrat kosmického tělesa na Zemi. Čínským vojákům pak moduly FSW slouží ke snímkování pozemských objektů, vědcům zase např. k pokusům s mikrogravitací či biologickými objekty. Ostatně, od roku 1988 jsou tyto „platformy“, jak je nazývají v angličtině Číňané, nabízeny také ke komerčním účelům. Přesto start FSW a rakety CZ-2A přichází z hlediska Projektu 714 takříkajíc s křížkem po funuse. Koncepce varianty jednomístné lodě à la Mercury byla mezitím zavržena a konstruktéři se přiklonili k variantě Gemini. Napadne vás jistě, proč si čínští konstruktéři v čele s Čchien Süe-senem vzali jako vzor americké lodě, nikoliv sovětské? Důvody jsou celkem jednoduché: jednak tehdejší vztahy se SSSR byly mírně konfrontační, byť s USA to nebylo o nic lepší, v letech vietnamské války spíše ještě napjatější, za druhé pak NASA tolik technických údajů neutajovala, takže se z nich dalo docela dobře čerpat. A za třetí, Čchien přeci jen měl k americké technice blíže než k sovětské a některé kontakty fungovaly. Kabina Šu-kuang i tak musela být vzhledem k menší nosnosti CZ-2A (1 800 kg) oproti americkému Titanu lehčí než americká loď Gemini (3 850 kg). Teprve CZ-2C dokázala vynést na eliptickou oběžnou dráhu (LEO) náklad 2 400 kg a v upravené variantě až 3 100 kg. To už se parametrům Gemini blížilo. Navržená loď tak měla návratovou kabinu o stejném průměru 3,05 m jako Gemini, maximální průměr (motorické sekce) 2,8 m (3,05 m u Gemini). Celková délka Šu-kuang byla 6,1 m (5,67 m u Gemini). Startovní hmotnost, menší než u amerického vzoru, je udávána mezi 2 200 až 3 000 kg (3 600—3 800 kg u Gemini). Tato verze kosmické kabiny už byla blíže realizaci. Testy probíhaly podle ruských pramenů pololegálně až do roku 1975, nicméně ani po Maově smrti v říjnu 1976 se nedočkala operačního nasazení. Čínská „Gemini“ měla být údajně na oběžné dráze jako varianta FSW III vyzkoušena, ale její osud, podobně jako několika vln vybraných kandidátů na kosmonauta se pohyboval v sinusoidě. Po Maovi totiž přebírá žezlo vlády technokrat Teng Siao-pching (mj. také perzekvovaný za Kulturní revoluce), který chápe, že se země musí vzpamatovat z předchozích chaotických let a že se národní priority přesouvají k ekonomickému rozvoji na úkor výdajů na obranu. Nicméně z několika se sbíhajících zdrojů lze odvodit, že se Projekt 714 překrývá s poněkud zmatečnou druhou etapou konce 70. let. A byť je údajně připravena loď à la Gemini k pilotovanému letu, po předchozím nezdařeném zkušebním letu se selháním padákového systému se čínské vedení rozhoduje neriskovat a start odkládá. Teng pak následně s definitivní platností Projekt 714 ukončuje.
Stůj co stůj vlastní cestou! Není ovšem bez zajímavosti, že od února 1978 prosakují z Číny zprávy o přípravách kosmického letu, které jsou v listopadu téhož roku oficiálně potvrzeny s tím, že se kosmonauti připravují ve výcvikovém středisku. A šéf Čínské kosmické agentury Žen Sin-min prohlašuje, že Čína pracuje na projektech kosmické lodi a družicové stanice po vzoru (amerického) Skylabu. V lednu 1980 dokonce čínský tisk přináší několik fotografií z výcvikového střediska. Dnes není zcela jasné, zda se v tomto období ještě počítalo s vylepšenou kabinou à la Gemini, anebo už s tzv. kosmoplánem, který prosazoval velký šéf Čchien Süe-sen. Některé fotografie totiž ukazují kosmonauty v pilotní kabině jakéhosi raketoplánu. Mělo jít o prostředek podobný americkému vojenskému projektu Dyna Soar, vynášený raketou CZ-2C zesílenou dvěma boostery. Čchien jej vyvíjel už od počátku 70. let. V listopadu 1980 ale hlavní inženýr kosmického střediska Wang Šuan-šhan oznamuje, že se realizace čínského pilotovaného kosmického letu z finančních důvodů odkládá, byť je zcela v technických možnostech ČLR. Dodnes není znám pravý důvod utnutí této (druhé?) etapy. Ovšem proslýchá se, že došlo k neštěstí, při kterém tchajkonaut č. 1 zahynul. Zda při startu, nebo při nácviku, není dodnes jasné. Přichází rok 1986 a s ním další vlna přípravy pilotovaného kosmického letu, tzv. Project 863. Garantem se stává Čínská akademie věd. Nejprve, 1. září téhož roku, s tvrzením o zahájení náboru do „oddílu“ čínských kosmonautů pro lety na čínských kosmických lodích přichází sovětský list Pravda. O několik dní později vydává podobnou informaci také deník ÚV komunistické strany Žen-min ž'-pao („Lidový deník“). Tu lze brát za oficiální s tím, že v Číně proběhl druhý výběr kandidátů na kosmický let. Výcvik podle listu zahájilo 14 finalistů. Západní zdroje se i dnes spokojují s konstatováním, že kandidáti se připravovali k letům v trenažéru v lodi, která měla posléze zajistit jejich dopravu na družicovou stanici, s otazníkem, zda přeci jen nešlo o miniraketoplán. Podobně jako zdroje ruské hovoří o třetí etapě, nikoliv o druhé, jak uvádějí Číňané. Těm možná předchozí etapy z let 1970—1980 splývají, nicméně oddíl z r. 1986 byl zřejmě třetí skupinou lidí, kterým se nepodařilo podívat se do vesmíru. Byl nakonec, téměř po šesti letech, v roce 1992 zrušen. Mezitím se odehrávají dvě zajímavé události: za úřadování prezidenta Ronalda Reagana nabízí USA prostřednictvím NASA v listopadu 1984 start čínského astronauta v americkém raketoplánu. Čínská strana hrdě odmítá, stejně jako sovětskou nabídku o dva roky později, v květnu 1986, na let v lodi Sojuz v rámci programu Interkosmos. Věří si.
Okřídlené sny Je bezesporu zajímavé, že podobně jako další ambiciózní státy (např. Francie — Hermes či Japonsko — HOPE) chce i Čína sázet na vícenásobně použitelná kosmická plavidla, a tak Čchienovi lidé rozpracovávají v 80. letech několik variant kosmoplánů. Ambiciózním projektem je zejména varianta dvoustupňového raketoplánu, tedy kombinace atmosférického hypersoniku a orbiteru H-2 HTOL (koncepčně obdoba sovětského projektu SPIRAL či německého Sängera II), ať už v koncepci horizontálního (horizontal take-off / horizontal landing) startu a přistání, nebo ve variantě kolmého startu a horizontálního přistání V-2 VTOHL (vertical takeoff / horizontal landing). Kosmoplány měly velmi podobnou koncepci a v zásadě i stejné parametry. Lišily se jen způsobem startu. Při celkové hmotnosti 330 t by měly vynášet na LEO (low earth orbit) s apogeem 500 km posádku 2—3 mužů a náklad do 6 t (výška startovní sestavy 85 m, průměr/rozpětí 12 m). V 80. letech se počítalo s prvními starty kolem roku 2015. Jak je vidět, nyní je kolem čínských kosmoplánů ticho. Nicméně se v roce 2000 objevuje na světové výstavě v Hannoveru nejen maketa modulární družicové stanice, ale i další varianta raketoplánu, sice aerodynamikou připomínající americký Space Shuttle, velikostí a parametry spíše francouzský Hermes — pod názvem Tian Jiao 1 (Tchien Ťiao). Dnes se ale čínská kosmonautika ubírá do vesmíru spíše klasickou cestou — pomocí kosmické lodě Šen-čou, licenční to kopie osvědčeného sovětského/ruského Sojuzu. V roce 1993 totiž čínská vláda schválila desetiletý program vesmírných letů, na jehož konci měl do vesmíru letět první Číňan. Stalo se tak po podpisu dohody o spolupráci ve vesmíru mezi Moskvou a Pekingem, která umožnila Číně okopírovat (a modifikovat) ruské (vlastně ještě sovětské) kosmické lodě a moduly orbitální stanice. Proto mohl první čínský tchajkonaut Jang Li-wej pozdravit svět z oběžné dráhy kolem Země už (anebo teprve?) 15. října 2003. /Stanislav Kužel/
