Je zajímavé, jak často stojí velké, zejména technologické úspěchy, na osobnosti jednoho jediného člověka. Pokud se bavíme o raketách a kosmonautice, pak tu máme hned tři jména, tři geniální osobnosti: Wernher von Braun, Sergej Pavlovič Koroljov a Čchien Süe-sen. Na rozdíl od von Brauna začínali Sergej Pavlovič Koroljov a Čchien Süe-sen s vývojem raket v zemích poničených válkou, bez vědecko-průmyslové základny, leč se silnou podporou svých proletářských vlád. Pravda, Koroljov byl na tom přeci jen o něco lépe než Čchien Süe-sen, a tak mohli sovětští experti od poloviny 50. let významně přispět k prvním krůčkům čínského raketového průmyslu. Když byla 1. října 1949 v Pekingu slavnostně vyhlášena Čínská lidová republika, byla Čína zaostalou zemí, plnou negramotných rolníků. Číst a psát totiž uměl jen každý desátý. Jistě, na vysokých školách studovalo na 150 tisíc mladých lidí, ale v měřítku Říše středu to bylo zanedbatelné. A ve 40 výzkumných ústavech zůstalo pouze 500 vědců. Promovaných lékařů měla země 12 tisíc, inženýrů dvojnásobek a lidí s geologickým vzděláním pouhé dvě stovky. Téměř dvacet let válčení zemi těžce devastovalo. Věda prakticky neexistovala. A přírodní bohatství, skrývající se v útrobách země, takřka nikdo neznal. Rakety a bombu! Číňan, ať se nachází kdekoliv, zůstává vždy především Číňanem. Vlastencem, nebo, chcete-li, nacionalistou. A tak podobně jako čínský jaderný fyzik Čchien San-čchiang (Tsien Qian Sanqiang), tzv. „otec“ čínské atomové a vodíkové bomby, jenž studoval ve Francii, se Čchien Süe-sen jako správný rodilý Číňan vrací do vlasti. A dává se plně do služeb lidové republiky a Mao Ce-tungových komunistů. A u takového prominenta, profesora věhlasné vysoké školy California Institute of Technology a spoluzakladatele JPL, znalce stavu americké raketové techniky, nevadí ani jeho manželka Ťiang Jing, operní diva, jinak dcera kuomintangského generála [Kuomintang neboli Čínská národní strana, známá též pod zkratkou KMT, je čínská konzervativní politická strana působící v Čínské republice na Tchaj-wanu – pozn. red.]. Když je potřeba, dokážou i čínští soudruzi nad kádrovými prohřešky mávnout rukou. Ovšem má to svá jistá negativa – jméno Čchien Süe- -sen se náhle ztrácí z tisku, odborných prací a na dlouhá léta i z veřejného života (podobně jako jméno Sergej Koroljov v SSSR). Zato však žije v luxusních podmínkách vysoce postaveného prominenta, o jakém se prostému Číňanovi ani zdaleka nezdá. A pro učitelku operního zpěvu Ťiang Jing je k dispozici i klavír.
Čchien číslo dvě
Profesorův budoucí spolupracovník na vojenském raketojaderném programu Čchien San-čchiang se narodil v říjnu 1913 v Šao-singu (Shaoxing) na severovýchodě provincie Če-ťiang jako druhý syn předního revolucionáře, historika a filozofa Čchien Chuang-tunga. Po studiu v Pekingu a na Univerzitě Čching- -chua (Tsinghua University) odchází, jak bývalo zvykem v lepších rodinách, studovat do zahraničí – konkrétně do Francie, na slavnou Sorbonnu. Při studiu pracuje i v laboratořích Marie Curie Institute pod vedením laureátů Nobelovy ceny, profesora Frédérica Joliot-Curie, jaderného fyzika, a jeho manželky Irène Joliot- -Curie (dcery dvojnásobné nositelky Nobelovy ceny Marie Curie-Skłodowské, tzv. objevitelky radia). V roce 1940 obhajuje francouzský doktorát. Válka ovšem přetrhá spojení s rodnou zemí. Zůstává tedy ve Francii i po její okupaci Německem s tím, že chce „jen pokračovat ve své vědecké práci“, neboť Čína přeci není s Německem ve válce. Věnuje se tedy fyzice atomového jádra, teorii štěpení uranu a chemii radiačního záření. Nicméně se jako levicově smýšlející člověk (a zřejmě i pod vlivem Frédérica Joliot-Curie) zapojil do odbojové skupiny zvané Museum člověka, která byla napojena jak na britskou, tak i ruskou rozvědku, přezdívanou Rudá kapela. Přes Secret Intelligence Service [SIS, neoficiálně také MI6 (tedy Military Intelligence, Section 6), je britskou tajnou službou – pozn. red.] se jeho práce na téma štěpení uranu dostaly nejen do Los Alamos, kde Američani pracovali v rámci projektu Manhattan na vývoji atomové bomby, ale oklikou i do ruské tajné laboratoře č. 2 v Moskvě, vedené akademikem Igorem Kurčatovem. „Vaše práce umožnily Američanům urychlit výrobu atomové pumy a současně přispěly k tomu, že také sovětští vědci postoupili ve svých pokusech,“ řekl údajně po letech čínskému vědci sovětský vůdce Josef V. Stalin. Ostatně právě za tyto „uranové studie“ se Čchien San-čchiang stal v r. 1946 laureátem ceny Henryho de Parvilla za fyziku, udělované francouzskou akademií věd. V laboratořích Marie Curie Institutu zůstává fyzik Čchien ještě pár let po válce a stává se dokonce vědeckým šéfem Centra jaderných výzkumů akademie. U Curiových se také potkává s mladou čínskou fyzičkou Che Ce-chuej (Ho Zah-wei) a brzy nato utvoří nejen vědecký, ale i manželský pár. Oba měli před sebou zajímavou, možná oslnivou kariéru v Evropě. Ale vlast zavolala! Kupodivu se manželé vracejí do Číny ještě před konečnou porážkou Čankajškova Kuomintangu už v roce 1948. Che Ce-chuej byla rovněž nukleární fyzičkou. Absolvovala před válkou na berlínské technice a dlouhá léta pracovala pro Siemens v Kaiser Wilhelm Institute (nyní Max Planck Institute) v Heidelbergu. Che Ce-chuej tedy nebyla jen „přívěskem“ významného muže, stála i u zrodu prvního německého cyklotronu, a od roku 1945 publikovala své práce v prestižním vědeckém časopise Nature. Jak už bylo uvedeno výše, po válce (od roku 1946) působí také v pařížském Marie Curie Institute, kde se seznamuje s manželem. Po příjezdu do Číny je Čchien jmenován profesorem na rodné alma mater – Univerzitě Čching-chua. Po vítězství Maových komunistů se pak tato dvojice významně zaslouží o vznik a rozvoj čínského nukleárního výzkumu např. v jimi založeném Ústavu moderní fyziky Akademie věd (dnešní Ústav atomové energie) a Che Ce-chuej to postupně dotáhla i na náměstkyni ministra strojírenství a výstavby a viceprezidentku Čínské akademie věd. Chtělo to však svůj čas a peníze, protože v Číně rozvrácené japonskou okupací i následnou občanskou válkou bylo marné nějaké stopy po jaderném výzkumu hledat. Po nastolení komunistické moci v Pekingu se ovšem podobně jako Čchien začala do země vracet řada čínských vědců, kteří vystudovali a případně už pracovali v zahraničí. Naopak řada mladíků získává stipendia na významných univerzitách po celém světě, zejména v USA a nově také v Sovětském svazu. S tím, že po získání vzdělání a zkušeností se vrátí domů. Ještě v roce 1949 odjíždí Čchien San- -čchiang znovu do Evropy, ale s pověřením využít cesty na mírovou vědeckou konferenci k nákupu vybavení pro atomový výzkum. Jeho učitel, levicově orientovaný Frédéric Joliot-Curie mu ve Francii a v Anglii pomáhá s výběrem a nákupem potřebných vědeckých aparatur i s jejich odvozem. Komunistický vůdce nové Číny Mao Ce- -tung nejprve označil atomovou bombu za „papírového tygra“, kterým Američané jen straší. Záhy však, po vypuknutí války v Koreji, změnil názor: „Atomová bomba je velká věc. Pokud ji nemáte, ostatní vás neberou vážně,“ konstatoval. V zásadě měl pravdu. A když je třeba brát A-bombu vážně, tak se musí najít nejen lidé, ale hlavně i prostředky k jejímu získání.
Pomoc ze SSSR
Stejně jako v případě raketové techniky požádali Číňané o pomoc Sovětský svaz. Stalin sice Maa moc nemusel, ale faktem je, že tehdy mezi oběma spojenci ve studené válce vedené proti Západu panovaly alespoň na oko vřelé vztahy. (Vzpomeňme na i u nás provolávané heslo „Ameriku hrůza jímá, za námi jde Rudá Čína“.) Už v 51. roce objevili ruští a čínští geologové v provincii Sin-ťiang (Xin-jiang) ležící v severozápadní Číně (hraničící nejen s tehdejší SSSR a Mongolskem, ale také s Afghánistánem, Pákistánem a Indií) ložiska kvalitního uranu, která jsou pro atomové ambice „Velkého kormidelníka“ přímo požehnáním. Zpočátku tam však uran těží Sověti. Pro sebe. Začátkem roku 1953, ještě v průběhu korejské války, ustavuje Čína oficiálně Komisi pro atomovou energii Čínské akademie věd. Hned v lednu toho roku odjíždí vědecká delegace vedená Čchien San- -čchiangem na návštěvu do Moskvy, kde se setkává i se Stalinem (několik týdnů před jeho smrtí). Netrvá dlouho a Sověti vysílají na pomoc čínským přátelům desítky odborníků a desítky, ba stovky čínských studentů odjíždějí studovat do Moskvy, ale také do Prahy. A v září 1954 mohli čínští maršálové Pcheng Te-Chuaj a Ču Te přihlížet manévrům sovětské armády na jižním Uralu a sledovat ze vzdálenosti 15 km výbuch atomové bomby shozené z bombardéru Tu-4, sovětské kopie amerického B-29.
Události dostávají rychlý spád
4. ledna 1955 oznamuje Moskva, že na základě dohody dodá Číně štěpný materiál. A do roku 1960 pomůže SSSR postavit cyklotron a vybudovat jaderné reaktory v Lan-čou (Lánzhōu) v centrální části Číny, na horním toku Žluté řeky a v Pao-tchou (Baotou) ve Vnitřním Mongolsku. Obě místa propojuje 995 km dlouhá železniční trať a dalších 833 km železnice vede odtud přímo do Pekingu. To je ale jen začátek, rozhoduje se Mao. Čína musí vybudovat vlastní atomové kapacity, a to během příštích tří let! Musíme jít vlastní cestou, rozhoduje vedení Čínské komunistické strany, nelze jen spoléhat na Sověty. Už polovině ledna 1955 se pak čínské vedení usnáší na zahájení vlastního vývoje strategických zbraní, včetně jaderných bomb a příslušných nosičů. Práce se povedou pod krycím označením Projekt 02. Akademie věd dostala velké finanční subvence. V polovině 50. let zaměstnávala 570 atomových vědců, z nichž mnozí, jak jinak, získali kvalifikaci v zahraničí. To logicky přináší reorganizaci fyzikálního výzkumu a vznik nových ústavů, často s krycími, málo říkajícími názvy. Klíčovým se stává Ústav moderní fyziky v čele s profesorem Wu Jou-sünem jako ředitelem (mimochodem, před válkou studoval v Chicagu obor se zaměřením na výzkum rentgenových paprsků pod vedením pozdějšího laureáta Nobelovy ceny Arthura Comptona). Čchien San- -čchiang je z opatrnosti jmenován pouhým náměstkem. Prozatím. Na podzim 1955 odjíždějí dvě delegace čínských fyziků a inženýrů do Sovětského svazu, aby se seznámily s provozem reaktorů a cyklotronu. Se sovětskou pomocí se tedy staví nejen první čínský atomový reaktor, ale také urychlovač – cyklotron, a Che Ce-chuej je samozřejmě u toho. Čchien San-čchiang je vyzván, aby rozjel samostatný vývoj atomové bomby. Ve stejném roce (1955) začíná v Sin- -ťiangu na řece Tarim stavba chemického závodu na výrobu štěpných látek. V dubnu téhož roku vznikl další Ústav pro atomovou energii v sinťiangském Čchang- -čchunu a současně i podnik pro výrobu uranu 235 a plutonia. Do této atmosféry se pak v září konečně vrací z USA Čchien Süe-sen, který je okamžitě pověřen řízením čínského raketového programu a vyjednává se Sověty dohodu o spolupráci v tomto oboru. Proč o tom píšeme v seriálu zaměřeném na čínskou kosmonautiku tak podrobně? Protože vývoj jaderných zbraní a raket jsou i v Číně „spojenými nádobami“, neboť mají stejný základ: udělat z ČLR supervelmoc. A oba Čchienové na tom mají lví podíl. /Stanislav Kužel/
