V dnešní době se při léčbě celé řady nádorů pravidelně používá chemoterapie. Lékaři ji často nasazují po chirurgickém odstranění nádoru anebo v případech, kdy nádor není možné odstranit chirurgickým zákrokem. Chemoterapie obvykle spočívá v pravidelných intravenózních dávkách toxického léčiva, které ale mívají nepříjemné vedlejší účinky a nebývají vždy spolehlivě účinné. Hyung Joon Cha z jihokorejské Pohang University of Science and Technology a jeho spolupracovníci vyvinuli novou metodu aplikace chemoterapie, která je založena na „chemospreji“. Takový chemosprej obsahuje aktivní látku chemoterapie, jako je například doxorubicin, která je „zabalena“ do nanočástic. Chemosprej pak tyto nanočástice umožňuje nastříkat na povrch tkáně v blízkosti samotného nádoru. Díky své struktuře jsou nanočástice z velké části „přitahovány“ právě buňkami nádoru. Chemické prostředí uvnitř těchto buněk vyvolá uvolnění smrticího nákladu nanočástic a léčivo nádorovou buňku poškodí či zabije. Nanočástice chemospreje jsou vyvinuty tak, že vypustí léčivo v kyselém prostředí organel nádorových buněk zvaných endolysozomy. V porovnání s klasickou chemoterapií přináší chemosprej nižší riziko toxicity a lepší účinky. Vývoj chemospreje nebyl jednoduchý. Badatelé museli překonat několik technických problémů. Jedním z nich bylo i to, že museli zařídit, aby se nanočástice přichytily na buňkách nádoru, které jsou obklopeny tělními tekutinami. Obecně je velmi komplikované vyvinout nanočástice, které jsou schopny přilnout k pevném podkladu v kapalném prostředí. Vědcům při řešení tohoto problému pomohly slávky, mořští mlži, kteří se drží pevného podkladu v oceánu pomocí speciálního proteinového lepidla. Cha a spol. vylepšili proteiny z lepidla slávek a zabudovali je do stěn nanočástic, které díky tomu drží na pevném podkladu jako přibité. Stanislav Mihulka
