Česká astrofotografie za únor snímku Velkého Magellanova oblaku

Je prosincový večer roku 1519. Admirál Fern?o de Magalh?es vyšel na záďovou nástavbu karavely Trinidad. Další čtyři lodě se kolébají opodál. Dva měsíce pršelo a oblohu pokrývaly těžké oblaky, které znemožňovaly přesnou navigaci. Před dvěma dny zahlédli námořníci daleko na pravoboku obrysy pevniny. Šeří se a admirál si chystá měřičské pomůcky i tabulky. Obloha se po dlouhé době vyjasnila a Magalh?es chce konečně zjistit přesnou polohu výpravy. Zaměří první hvězdu a chystá se údaj nadiktovat zapisovateli. Vtom ho zaujme cosi podivného na obloze. Zdá se mu, jako by se z Mléčné dráhy utrhly dva oblaky a září nepřehlédnutelně nad ráhny lodě. Myšlenky se rychle honí hlavou. Že by to byly ony „tři kanopy, dvě jasné a jedna slabá …“, o kterých četl před vyplutím v jakémsi spisku o výpravě Ameriga Vespucciho? Je možné, že nějak podobně proběhlo první setkání portugalského mořeplavce Fern?o de Magalh?ese s fascinujícími objekty jižní oblohy, dnes po něm nazvanými. Nebyl však první, kdo je viděl. Pomineme-li obyvatele jižní polokoule, kterým se noc co noc tyto pouhým okem nepřehlédnutelné „mlhoviny“ objevují nad hlavami, tak první nám známá zmínka pochází od arabského astronoma Al Sufiho. Ten je v roce 964 popsal ve svém díle „Kniha stálých hvězd“. Jménem samotného admirála byly pokřtěny teprve později jeho písařem a astronomem Antonio Pigafettou. To se však již Magellan, jak zní španělská verze jeho jména, nedozvěděl. Zahynul poblíž Filipín a z celé velkolepé výpravy dvou set padesáti mužů a pěti lodí se domů vrátila po obeplutí zeměkoule jen jedna jediná plachetnice se sedmnácti námořníky. Přinesla však velkolepou zvěst o kulatosti Země. Co však ve skutečnosti jsou tyto mlhavé objekty, kterým Arabové říkali „Bílý býk“, Polynésané „Horní a dolní Mahu“ a my „Oblaky Magellanovy“? Jedná se o nepravidelné galaxie, u té větší některé teorie předpokládají náznak nevýrazné spirály s příčkou, obíhající naši domovskou Galaxii. Ta se k nim však chová velmi nehezky. Deformuje jejich tvar a před pěti sty miliony let z nich dokonce svou gravitací vytáhla mohutný vodíkový oblak a proud táhnoucí se dnes přes půl jižní oblohy. Do soutěže Česká astrofotografie měsíce v únoru 2009 poslal snímek většího z obou oblaků, Velkého Magellanova Mračna, astrofotograf Dalibor Hanžl. Svým fotoaparátem zachytil světlo, které opustilo své mateřské hvězdy a mlhoviny před 180 000 lety. I když je snímek pořízen objektivem nevelkých rozměrů, nalezneme v něm mnoho zajímavých objektů. Asi nejznámější je mlhovina Tarantule, komplex ionizovaného vodíku o hmotnosti asi 800 000 Sluncí. Pokud bychom ji umístili na místo známé mlhoviny M 42, pokryla by celé souhvězdí Oriona. Jedná se patrně o největší objekt tohoto typu v celé místní galaktické soustavě. Tarantule v sobě navíc ukrývá velmi hustou hvězdokupu o průměru 150 světelných roků s velmi zářivými a hmotnými hvězdami, které jednou skončí svůj život jako supernovy. Jednu z nich jsme již mohli v roce 1987 pozorovat jako výbuch supernovy 1987A, která byla po dobu několika měsíců viditelná i bez dalekohledu. Vítězné snímky v jednotlivých měsících a další informace si můžete prohlédnout na http://www.astro. cz/cam/.