Češi – jaderná velmoc Evropy?

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR pracuje nad novou energetickou koncepcí státu. Až potud pro čtenáře TT nic nového. Na začátku září se však k rodící se energetické strategii vyslovila řada energetických a teplárenských institucí a s nimi také mluvčí některých ekologických a protijaderných asociací. Neiritovala je myšlenka postupně odstavit staré, ekologicky a technologicky již nevyhovující uhelné zdroje. Ani imperativ neprohlubovat závislost ČR na stále dražších importovaných surovinových zdrojích z ciziny. Ani čím a jak uhradit mnohaleté finanční důsledky tzv. solárního boomu v ČR z loňska a předloňska. Ostří své kritiky soustředily na jaderný sektor, resp. na diskutovanou variantu posílit v příštích 40-50 letech podíl jádra v českém energetickém mixu a adekvátně k tomu zahájit projekci a výstavbu nových jaderných elektráren v ČR. Více či méně fundované odhady, zda v ČR vyroste 10, anebo 15 nových reaktorů a objem jimi vygenerované jaderné energie v citovaném mixu stoupne ze stávajících 32 % až na cca 70-80 % převážily nad základní kalkulací: kolik a jaké energie bude tato země v letech 2050-60 reálně potřebovat a jaké surovinové, technické, ale i odborné kapacity je schopna k tomu zmobilizovat. KONEC UHLI Přes řadu principiálních i dílčích různic jsou odpůrci i zastánci jádra zajedno alespoň ve výchozí premise: technicky a technologicky zastaralé energetice na bázi tuzemského uhlí definitivně zvoní hrana. Třebaže některé uhelné kapacity lze ještě modernizovat a v podhůří Krušných hor a Beskyd existují zásoby uhlí různé kvality na řadu let dopředu, tato cca 230letá etapa postupně končí. A protože ČR nedisponuje dostatečnými zásobami ropy, či zemního plynu, surovinová perspektiva příštích dvou generací pro bazální výrobu energie a tepla se de facto zužuje na dvě základní substituční varianty: buďto jádro, nebo alternativní zdroje. Zatímco 6 dosud vybudovaných reaktorů v Dukovanech a v Temelíně spolehlivě a bezemisně slouží již desítky let, solární a eolická energetická zařízení se do širšího podvědomí občanů zatím zapsala rozporuplně: sice jako ekologická, ale dotačně prodražená a provozně nespolehlivá. ČR pro tuto variantu reálně nedisponuje adekvátními přírodními a klimatickými podmínkami, srovnatelnými s analogy na Iberském, nebo na Skandinávském poloostrově. Lisabonskou direktivu „20-20-20“ zajišťovat jimi až 20 % energetické spotřeby očividně nesplníme. Podle jejich kritiků se v roce 2020 s bídou došouráme max. k 13-14 %. Podle optimistických stoupenců naopak skončíme těsně pod lisabonskou laťkou: mezi 18-19 %. V ČR v průběhu tohoto roku (po kolapsu tzv. solárního boomu a po katastrofě jaderné elektrárny Fukušima) proběhlo několik průzkumů veřejného mínění. Prokázaly, že Češi si uvědomují objektivní technické i provozní limity obou variant. Ale oběma také zachovávají největší přízeň. Otázkou zůstává jejich reakce, pokud by se hypertrofie subvencí (ať už do alternativních, či jaderných zdrojů) drastičtěji promítla do obsahu jejich peněženek, příp. do finančních bilancí firem. NEPLYTVAME ENERGII A TEPLEM? Ať už se rozhodneme pro jakoukoliv variantu, předem bychom měli zvážit kolik energie a tepla budeme v létech 2050-2060 skutečně potřebovat. Zda je v našem zájmu se v tehdejší Evropě profilovat jako velkovýrobce a velkovývozce elektřiny? Zda jsme doopravdy využili již všechny možnosti k smysluplným úsporám energie a tepla? Racionální hospodaření s energií jak ve výrobní, tak v terciární sféře nelze zaměňovat s energetickou askezí. Chceme kupř. razantně omezit stávající masu zdraví ohrožujících emisí z titulu nevyhovující skladby transportního parku. K tomu ale nestačí pouze vyměnit naftové, resp. benzínové spalovací motory za pohonné agregáty na CNG. Brusel správně vidí východisko v dynamizaci a komplexním zabezpečení elektromobility v členských zemích EU27. Jenže, i nejúspornější a nejekologičtější elektromobil potřebuje k jízdě neméně spolehlivě, úsporně a ekologicky vyrobenou elektřinu. Jaderná lobby má pohotovou odpověď: z reaktorů III+. a IV. generace. A co zelená? DOHODNOUT SE MUSI UŽ NYNĚJŠI GENERACE Dělicí čáru v postojích naší veřejnosti k energetické budoucnosti ČR nelze vést jednostranně. Nekriticky absolutizovat individuální vzory z jiných zemí. Každý stát EU27 disponuje vlastními potřebami i možnostmi. V energetice je konsensus nezbytný. Cesta k němu nevede technicky a technologicky primitivními odsudky variant „protivníka“. Tím méně nenávistnými kampaněmi a sprškami nadávek typu „ekoteroristé“, či „jaderní fanatici“. ČR má i přes své objektivní surovinové limity všechny předpoklady zachovat si stávající energetický a tepelný komfort. Stát, občané i podniky však musí zvýšit své požadavky na praktický přínos oborového výzkumu a vývoje, na rychlost a efektivitu realizace jeho výstupů v praxi. Evropa bude už v příštích 10-20 letech potřebovat a usilovně hledat nové energetické kapacity. Neměli bychom se před ní izolovat. Naopak, prohlubovat naši aktivní účast v mezinárodní dělbě práce v tomto odvětví. Může nám to přinést nejenom energetickou jistotu, ale i ekonomickou sílu a důvěryhodnost. Zásadní a pro mnohé subjekty velmi bolestný krok bude třeba učinit k prohloubení dialogu uvnitř našich vlastních politických, ekonomických i spotřebitelských struktur. Chceme-li energeticky zdárně přežít nadcházející složité období, všechny mediálně halasné subjekty budou muset nejednou opustit své názorové barikády a vyjít si v ústrety. B. LABSKÝ