Morální i provozní věk většiny
českých teplárenských zdrojů
vrcholí, příp. se ke svým technologickým
limitům postupně blíží.
Postavit u nás novou elektrárnu
nebo teplárnu se řadě podnikatelských
subjektů jeví jako zajímavý
a perspektivní projekt.
Odmyslíme-li si martýrium nejrůznějších
obecných i individuálních
administrativních, projekčních,
stavebních a zprovozňovacích
úkonů a procedur, jež bude muset
každý v příštích letech podstoupit,
výchozí základní podmínka zůstává
pro všechny identická: odkud a jaké
palivo se v nich bude používat?
Ze zasvěcených zpráv, jež probleskly
tiskem a na různých odborných
seminářích, se těžiště pozornosti
současných i budoucích podnikatelských
subjektů soustřeďuje
na exploataci fosilních paliv, nejvíce
na uhlí a plyn.
Těžba a exploatace domácího
uhlí je logická: cenově, transportně,
zaměstnanecky. Nehledě na
řadu dosud nevyřešených otázek
okolo prolomení těžebních bariér
a prodejních cen uhlí po roce 2010,
přesto se nemálo investic a konkrétních
prací orientuje na výstavbu
nových a na modernizaci stávajících
uhelných elektráren a tepláren.
Třeba Sokolovská uhelná posiluje
kapacitu své elektrárny Vřesová.
ČEZ staví nový zdroj v Ledvicích.
Rekonstrukcemi projdou Tušimice,
Prunéřov a Dětmarovice. Mostecká
uhelná před časem začala jednat
o projektu velké uhelné elektrárny
s německým partnerem apod.
Na problémy s uhlím pro otop
mohou po roce 2013 narazit velkoodběratelé
a individuální zákazníci
Czech Coal. Firma hodlá z titulu
postupné vyčerpanosti ložisek
a respektování platných územních
limitů omezovat těžbu a ukončit
dodávku tříděného paliva z lomu
ČSA u Mostu. Czech Coal spustil
na počátku listopadu aukci na
posledních 1,6 mil. t tříděného
uhlí na období duben 2009-březen
2013, což se nepochybně promítne
do jeho stávajících cen. Šance na
náhradní dodávky z lomu Vršany je
prakticky nulová. Tamější uhlí není
na úpravy pro domácnosti vhodné.
Individuální topeniště a malé
teplárny budou mít sice možnost
i nadále kupovat uhlí u konkurenčních
Severočeských dolů (na
trhu si drží cca 50procentní podíl
a z ložiska Bílina lze za dalších 40
let vytěžit a zpracovat až 2 mil. t tříděného
uhlí ročně), ale i jeho ceny
stoupají, a to razantněji, než činí
tempo inflace. Významně k tomu
přispívá tzv. ekologická daň. Jen
pro dokreslení: většina současných
dlouhodobých kontraktů na hnědé
uhlí vyprší teplárnám v rozmezí let
2009-2015.
Je plyn východisko?
Nehledě na dynamicky rostoucí
ceny plynu a na nebezpečí prohlubování
strategické závislosti
naší energetiky a teplárenství na
surovinovém importu, řada podnikatelských
subjektů a projektů
zvažuje možnost přechodu na toto
importované palivo. To patrně
udá největší domácí energetický
gigant Skupina ČEZ. Ještě v této
dekádě by měla započít výstavba
hned dvou nových elektráren.
Největší zdroj (o výkonu 880 MW
a v hodnotě cca 18 mld. Kč) se
chystá v Počeradech. Nebude tu
nechtěným dítětem: paroplynová
elektrárna tu má fungovat vedle
stávající, uhelné.
Nepřeslechnutelné diskuse vyvolal
(a nadále vyvolává) projekt
plynové elektrárny o polovičním
výkonu v Užíně na okraji Ústí nad
Labem. Kompromis mezi managementem
firmy, města i občany se
rodí jen těžce. Stručně: ČEZ koupil
projekt i pozemky v areálu bývalého
Palivového komplexu už před
lety. Projekt samotný disponuje
12letým platným stavebním povolením.
Firma však oproti původnímu
záměru uvažuje o zdvojnásobení
výkonu. To se samozřejmě
neobejde bez nového stavebního
povolení, plus nelehkého zápasu
o akceptovatelný posudek o vlivu
na životní prostředí.
Proti stavbě neprotestují pouze
místní občané. Zrodila se dokonce
i protestní petice, kterou podepsalo
několik stovek lidí. Jejich nesouhlas
lze sice z Prahy označit za klasický
projev NIMBY efektu (z anglického:
„Ne na mém dvorku“),
ale o technických a ekologických
přednostech paroplynu bude třeba
přesvědčit místní pochyby. Už nynější
ekologická zátěž severočeské
metropole generuje nejednu emotivní
diskusi.
Přesvědčovat bude třeba i kolegyspecialisty
na energetické frontě.
Kupříkladu management ČEPSu,
a to v zásadní otázce jak napojit
nový paroplyn na stávající přenosovou
síť. Původní elektrárnu o polovičním
výkonu bylo možné napojit
prostřednictvím vedení 220 kV.
Nový projekt generující mj. dvojnásobek
energie to vylučuje. Jediné
východisko - čekat až se dostaví
nová rozvodna v Chotějovicích – se
však může negativně promítnout do
ekonomické bilance projektu.
Na velkovýrobu elektřiny z plynu
si troufá rovněž skupina J&T.
Seriózně posuzuje tři projekty. Na
spadnutí je rozšíření jejího uhelného
zdroje v Komořanech o 165 MW
(tím jeho výrobní kapacita vzroste
na bezmála 400 MW). Pokud se najde
vhodná lokalita, ve výhledu je
i nový paroplynový zdroj o výkonu
cca 200 MW. J&T nechybí ani
podnikatelská chuť, ani nápady, ani
peníze. Kromě jiného analyzuje
projekt plynové elektrárny, určené
pouze k prodeji tzv. podpůrných
služeb přenosové soustavě. Jeho
technická a technologická přednost
tkví zejména ve schopnosti rychle
jej nastartovat a neméně rychle ztlumit,
resp. operativně vykrýt výpadky
v přenosových sítích. S postupně
rostoucí kapacitou větrné energetiky
v ČR se jedná o projekt zcela
mimořádného významu.
Kvótu rychle startujících malých
zdrojů by časem mohla doplnit
malá plynová elektrárna ve Zdibech
u Prahy o výkonu cca 45 MW.
Pomýšlí na ni Pražská energetika,
v níž J&T disponuje adekvátním
podílem. Další rychle startující plynová
elektrárna by se mohla objevit
také ve Zlíně a o rychle startujícím
plynovém zdroji uvažují rovněž
Moravia Energo. Z dobře informovaných
zdrojů zatím neunikla
ani potenciální lokalita („kdesi
na Moravě“), ani jejich technické
a technologické parametry, notabene
cena a doba výstavby.
Akcent na výstavbu malých rychlých
elektráren pro udržování stability
v přenosové soustavě není
nahodilý. Management řady firem
si spočítal, že rozsáhlé investice
do klasických velkých zdrojů jsou
v časech, kdy vláda teprve uvažuje
o další orientaci českého energetického
a tepelného mixu, kdy přetrvávají
diskuse o ekologických daních
a emisních povolenkách, značně riskantní
a leckdy i nevyzpytatelné.
A co alternativní zdroje?
Řada občanských iniciativ
by uvítala další zpestření škály
použitelných palivových vstupů
o nefosilní zdroje, na prvním
místě o biomasu a bioplyn. Mnoho
projektů na této palivové bázi
u nás už vzniklo. První generace
alternativních paliv vykázala
řadu pozitivních výsledků, a to
nejenom při tolik potřebném omezení
emisí skleníkových plynů
a zmenšení závislosti mnoha států
na importu cenově pohyblivé
ropy. Zároveň se neblaze promítla
do růstu ceny základních potravin
a jejich omezené dostupnosti
(zejména v rozvojovém světě).
Na říjnové konferenci EU
Europe Innova ve Francii proto
byla představena biopaliva II.
generace. Ta se už bezprostředně
neprodukují ze zemědělských
plodin. Cílem naopak je vyvinout
a v praxi uplatnit takové postupy
výroby, aby náklady na produkci
biopaliv mohly ekonomicky soupeřit
s náklady spojenými s jinými
druhy hmot. Zatímco pro
výrobu biopaliv I. generace se mj.
využívala řepka, obilí, cukrovka,
kukuřice aj., nyní se v hledáčku
vědců a energetiků ocitají zbytky
potravinářských plodin, dřevěný
odpad apod. Biopaliva II. generace
budou rovněž vykazovat menší
spotřebu energie na svou vlastní
transformaci: kupř. při jejich produkci
z dřevné štěpky se generuje
lignin a ten lze exploatovat
v energetických a teplárenských
procesech jakožto plnohodnotné
palivo.
Biopaliva II. generace by se měla
na evropských trzích prosadit do
8-10 let. A do roku 2020 účinně
přispět k realizaci evropské direktivy
– zabezpečovat nejméně 20 %
tzv. obnovitelných zdrojů na celkové
energetické bilanci Evropy.
Nakolik se to podaří, ukáže čas.
Rozhodnou ale praktické výsledky
základního a aplikovaného výzkumu
a podpora nových biomateriálů
v rozjezdové etapě ze strany
zainteresovaných států. Snad se
už tentokráte všichni a v předstihu
poučíme z minulých chyb. B. Karvinský
