V říjnu roku 2017 se podařilo pozemským dalekohledům spatřit první objekt, který musel přiletět od jiné hvězdy. Těleso nazvané 1I/2017 U1 čili ‘Oumuamua k nám totiž připutovalo takovou rychlostí a z takového směru, že muselo pocházet odjinud. dosahu teleskopů objekt zůstal pouze do prosince téhož roku, a ani na snímcích těch nejsilnějších z nich nikdy nepředstavoval více než několik pixelů. Mnoho se z nich tedy vyčíst nedá, byť ze změn světelnosti astronomové usuzují, že těleso má velmi nezvyklý podlouhlý tvar. Zajímavou informaci se podařilo získat o něco později ze sledování jeho polohy. Jak jsme psali v červenci 2018, ‘Oumuamua se při svém odletu směrem od Slunce pohyboval o něco málo rychleji, než by při své rychlosti a směru pohybu měl. Rozdíl proti výpočtům není veliký, objekt byl 2. ledna 2018 o zhruba 40 tisíc kilometrů jinde, než výpočty předpokládaly. V pozemských měřítkách by to bylo hodně, ale v daném případě to znamenalo, že „neznámá síla“ je řádově stotisíckrát slabší než pozorovatelný vliv gravitace. V případě jiného tělesa by nad drobnou neshodou mezi výpočty a měřením snad i astronomové mávli rukou a věnovali se zajímavějším pozorováním. Ovšem v tomto případě jistě chápete, že si malá anomálie zasloužila pozornost. Autoři pozorování si zároveň všimli, že neznámá síla slábne s tím, jak se ‘Oumuamua vzdaluje od Slunce, a to zřejmě s druhou mocninou vzdálenosti. Navrhli také několik možných vysvětlení (srážka s jiným tělesem, tlak slunečního záření dopadajícího na povrch, vliv slunečního větru, kdyby bylo těleso magnetické atp.) a dospěli k závěru, že nejlepším vysvětlením jsou plyny. Konkrétně plyny, které mají unikat ze Sluncem rozehřátého povrchu při průletu objektu kolem Slunce. První mimozemský asteroid byl tedy podle nich v podstatě kometa. To také dobře odpovídá pozorování, podle kterého se zrychlování tělesa zpomaluje se zvyšující se vzdáleností od Slunce. Bohužel se nikomu nepodařilo zachytit stopy úniku plynů z mezihvězdného objektu. Autoři prvního pozorování ovšem přišli ve své práci s několika důvody, proč by tomu tak mohlo být. Ve „výparech“ komety mohlo být například málo prachových částic a více plynů, které ve viditelném spektru prostě nebyly vidět. Nebo mohl objekt vyvrhovat především větší prachová zrna, která opět nelze tak snadno vidět jako masu drobnějších částeček. A co plachta? Je to ovšem samozřejmě jen odhad. K samotnému tělesu se nikdy nepodíváme, takže domněnky jsou to jediné, co máme – a velkou část z nich nelze vyloučit, i když jsou velmi nepravděpodobné. To je případ hypotézy Abrahama Loeba a Shmuela Bialyho z Harvardovy univerzity, kteří se ve své práci zatím zveřejněné jen na neformálním serveru arXiv.org snaží přesvědčit čtenáře, že ‘Oumuamua se chová jako solární plachta, a to možná i jako solární plachta vzniklá uměle. Využití solárních plachet se zatím v lidské kosmonautice jen nesměle zkouší, ale princip je velmi jednoduchý. Takovou sondu má pohánět tlak záření hvězd na nějakou plachtu. Hlavní pohonnou složkou jsou částice světla, fotony. Ty by měly plachtám dodat 99 % energie pro zrychlení. Zbylé 1 % jde na vrub částic slunečního větru. Ten vzniká ve vrstvě plynů unikajících z povrchu Slunce (koróny) a tvoří ho elektrony, protony a jádra hélia, pohybující se asi šedesátkrát pomaleji než světlo. Jednoduchý nápad komplikují praktické potíže: tlak slunečního záření je velmi slabý, a prakticky využitelná plachta tedy musí být extrémně lehká a v poměru k hmotnosti sondy také extrémně veliká. I když už se několik prototypů zkoušelo i přímo ve vesmíru, zatím je to kvůli nedostatečné úrovni technologií postup velmi nepraktický. Astronomové už vědí, že naměřené parametry dráhy objektu ‘Oumuamua dobře odpovídají i „pohonu“ na sluneční záření. Objevitelé nevysvětleného zrychlení tuto myšlenku zavrhli, protože objekt by pak musel mít velmi nízkou hustotu – o několik řádů nižší, než jsme pozorovali u planetek a dalších podobných těles v naší soustavě. Autoři nové práce ovšem upozorňují, že nepravděpodobné není nemožné. Podle Loeba a Bialyho prostě nemůžeme vyloučit, že jde o trosky nějakého mimozemského plavidla, nebo dokonce funkční sondu vyslanou do sluneční soustavy záměrně jinou civilizací. (Ovšem proč má pak tak nevýkonnou plachtu?) Z vědeckého hlediska by na této hypotéze bylo zajímavé i to, že by vysvětlovala jistý nesoulad mezi teoretickými předpověďmi a pozorováním ‘Oumuamuy. Astronomové nepředpokládali, že podobných objektů bude ve vesmíru mnoho. Je proto poněkud překvapivé, že se jeden podařilo zachytit tak brzy po tom, co jsme schopnost vůbec je zachytit získali (tu máme v podstatě jen pár posledních let). Buď to byla veliká náhoda, nebo je ve vesmíru mnohem více podobných mezihvězdných poutníků, než astronomické modely naznačovaly. Tak to klidně může být. Dnes už konečně fungují dalekohledy schopné podobné objekty zachytit alespoň v blízkosti vnitřních planet Slunce. Je velmi dobře možné, že brzy zachytí další podobné návštěvníky a ukáže se, že jsme prostě nevěděli dost a naše modely byly špatné. Anebo také ne, pak si možná na Loeba a Bialyho znova vzpomeneme. Ale na to by asi dnes vsadil málokdo. V tuto chvíli můžeme říci pouze to, že silami současné vědy je jejich hypotéza nevyvratitelná – i když rozhodně není nesmyslná. Nezbývá než čekat, až se někdo ozve, a zatím se po vesmírném okolí rozhlížet vlastními silami. /jj/
