Budoucnost uhlí je jasná Bude rovněž čistý i obchod s uhlím?

Ve dnech 15. až 17. února se v Kongresovém centru v Praze na Vyšehradě konala mezinárodní konference Clean Coal, pořádaná skupinou PennWell, jež je ve světě proslulá téměř monopolem na pořádání výstav a konferencí pro všechny druhy výroby energie. Místo konání, první ročník v Praze, další ve Varšavě, nebylo vybráno náhodně. Trh energetických zařízení ví, že české uhelné elektrárny dosluhují a budou retrofitovány, Polsko má velmi ambiciózní plán výstavby několika zcela nových uhelných elektráren a jedné jaderné. Navíc pořadatelé konference tvrdí, že uhlí je dnes zbytečně upozaďováno a mají pravdu. Uhlí je pro některé země fosilní palivo nejbližší budoucnosti. Kvůli dostupnosti a ceně. UHLI V ČR Zatím co se světové zásoby uhlí odhadují, při dnešní spotřebě, asi na 600 let, rozumně vytěžitelné asi na 200 let, je česká situace odlišná. Naše zásoby se odhadují na 10 mld. tun a z toho jen asi 50 % uhlí hnědého. Ročně těžíme asi 60 mil. t, z čehož 37 % tvoří uhlí černé, 40 % hnědé a zbylá procenta lignit, čili nekvalitní uhlí. Jde tedy o limitní dobu 30 let, po kterou můžeme s uhlím počítat. Spalování hnědého uhlí tvoří i dnes základ výroby energie v ČR, neboť kromě výroby elektřiny je palivem většiny kogeneračních zdrojů a CZT mnoha měst a obcí. V roce 1991 česká vláda svým usnesením č. 444 stanovila limity těžby uhlí, aby tím zabránila další devastaci velkých území v severních Čechách a napomohla i celkové změně politiky výroby energie, úspor i využití v této zemi. Tento záměr, jak ukazují čísla spotřeby energie na jednotku HDP, se minul účinkem. Rozhodnutí o limitech těžby, ač respektováno i vládou současnou a napříč celým politickým spektrem, vyvolává silné pnutí. Důvodů je hned několik. Především je zde již zmíněná závislost CZT na spalování převážně hnědého uhlí, kterou neohrožují pouze limity, ale i průběh privatizace uhelných polí a následný boj o ceny a tím i vliv na energetiku. Spalování uhlí je také, jak známo, provázeno emisemi a emisní politika ČR je, mírně řečeno nejasná, stává se nakonec spíše brzdou pokroku a rozvoje technologií, než naopak. O vlivu spalování uhlí na naše prostředí jsme si již odvykli hovořit, neb grandiózní program odsiřování uhelných elektráren společnosti ČEZ, realizovaný v letech 1990 až 1994, vytvořil klamnou iluzi, že emisní problémy jsou vyřešeny. Ale faktem prostě zůstává, že uhelná elektrárna o výkonu cca 1000 MW spotřebuje během sezóny na 130 000 vagonů uhlí, což představuje obrovské hmoty v pohybu a s tím spojené náklady. Spalováním tohoto množství uhlí se vytváří na 200 000 t SO2, 30 000 t NOx, 16 000 t popílku (a k tomu musíme připočíst cca 1,8 mil. t popela, který je nutné odvalit od kotlů). V roce 2007 vyprodukovaly jen zdroje ČEZ na 10 mil. tun popelovin a jen 30 % z tohoto množství prodaly za kladné ceny. V poslední době k tomu musíme připočítat i emise CO2, o něž se sice vede urputný boj, a to v teorii skleníkových plynů a změn klimatu, ale jejich objem vypouštěný do ovzduší se zpochybnit nedá. Na světovém objemu produkce CO2 se podílíme sice jen 0,3 %, ale v přepočtu na obyvatele nás řadí na neuvěřitelné 6. místo a činí nás jednou z nejšpinavějších zemí. Nemůžeme si namlouvat, že jde pouze o emise CO2, současná situace v zemi vypovídá spíše o tom, že se celkový objem emisí (včetně prachových částí) opět zvyšuje. Celý kolotoč hádek o to, zdali člověk svojí produkcí CO2 ovlivňuje světové klima je nepodstatný ve vztahu k objemu emisí vysloveně škodlivých plynů, jako je SO2 a NOx. Souhrn těchto vlivů vedl pak země, zvláště EU, k rozhodnutí omezit emise jako takové a v souvislosti se závislostí Evropy na dovozu fosilních paliv pak k různým programům, z nichž nejznámější je nyní 20:20:20. V našem prostředí jsme se zaměřili zejména na kritiku té poslední 20, tedy dosáhnout 20% podílu na výrobě energie z aleternativních zdrojů energie, kterou tento program deklaruje (a která se jeví některým odborníkům jako nadhodnocená), ale zcela mlčíme o té první 20, a to je zvýšení účinnosti energetických zdrojů o 20 %, což potvrdilo i poslední zasedání Rady EU 8. února 2011. Ostatně, to je jediná cesta k čisté energii, neb nutnost využívat uhlí vede k tomu, že v roce 2010 bylo spuštěno více nových elektráren, než bylo těch odstavených. Ve světě je dnes na 800 rozestavěných uhelných energetických zdrojů. V sázce, a to i u nás, je hodně. Cena elektrické energie, objem pracovních míst, vyvážená ekonomika. Ale pro jedno není dnes už možné potlačit druhé. Jedinou cestou k dalšímu rozvoji uhelných elektráren je nasazení co nejlepších technologií. SKUTEČNA VYZVA PRO TECHNIKY Zvýšit účinnost energetických zdrojů o 20 % je skutečná výzva pro technickou obec. Jak se tedy bude vyvíjet pohled na výstavbu a retrofity uhelných elektráren v Evropě, která se zdá být zmítána posedlostí po alternativních zdrojích na jedné straně a úsporami na straně druhé, bojem o povolenky a snahou prorazit odpor obyvatelstva k jaderné energetice? V panelu o budoucnosti uhelných elektráren, který proběhl na konferenci Uhlí (Clean Coal) v Praze, vystoupil i člen poradního sboru Evropské komise EU prof. Pierre Dechamps. Ten zcela jasně podpořil uhelné elektrárny tam, kde uhlí tvoří zdroje fosilních paliv, nebo je lze nakupovat a dovážet bez vysokých logistických nároků. Ale jak prof. Dechamps zdůraznil, EU zastupuje nejenom výrobce energie, ale také občany kontinentu, a proto usměrňuje energetickou politiku tak, aby byl zajištěn energetický mix. (Ten doporučila ostatně i Pačesova komise a vyplývá z logiky okolností.) Cílem EU je tedy maximální soběstačnost a čisté zdroje energie. Dechamps se však dostal se však do konfliktu se zástupci polské energetické technické lobby, která tvrdila, že ač chce investor v Polsku postavit elektrárnu světových parametrů s nadkritickými hodnotami, omezuje ji de facto obchod s povolenkami na emise CO2. Profesor Dechamps však jejich názoru oponoval tím, že objemy byly předmětem jednání na nejvyšší úrovni a nikdo Polsko neomezoval v jeho žádosti. A tím jsme asi také u jádra našeho sporu s EU – samotným nám není jasné, co vlastně chceme, a co tudíž po EU žádáme. Nemá jistě smysl rozhodovat tento spor, podstatné je, že země EU, jíž jsme členem a jejíž další členové nás geograficky obklopují, kladou maximální důraz na vysokou účinnost zdrojů na základě teorie „dostupných technologií.“ Debata mezi techniky a prof. Dechampsem se dostala do sporu i kvůli italskému odborníkovi a poradci vlády na energetiku dr. Giuliano Ceradellimu, který ostře napadl teorii vlivu produkce CO2 na klimatické změny tvrdíc, že vědci pracují na objednávku politiků. Představa, že by politici objednávali omezení rozvoje průmyslu ve vědecké obci připadla prof. Dechampsovi téměř k smíchu (těžko by si to některý politik vůbec mohl dovolit), ale nadšený aplaus z publika naznačil, že technici tento názor sdílejí. Byli však zchlazeni poradcem dr. Johnem Topperem z IEA Clean Coal Center z Velké Británie, který konstatoval, že byť jen představa, že by se Británie vrátila v ochraně ovzduší například do 50. let, je zcela iluzorní. (V Británii za posledních 30 let nepostavili ani jednu uhelnou elektrárnu.) Navíc je zde jedna, a to zřejmě rozhodující okolnost. Investory nových elektráren jsou většinou privátní společnosti podporované bankami, které žádají vysokou návratnost investice a vysoký zisk. Cesta k vyšší účinnosti a zisku je společná, provázena i nižšími emisemi z nových technologií. Problémem je pouze cena. Proto je zájem o technologie nadkritických parametrů pro uhelné elektrárny, jež byly hojně a detailně posuzovány právě na konferenci Clean Coal v Praze, tak velký. Zvýšení účinnosti energetických zdrojů o 20 % se jeví právě v těchto technologiích jako průlomové, ale možné. Vždyť nejlepší technologie tohoto typu dosahují účinnosti 46 % a v kogeneračních provozech neuvěřitelných 80 %. Kogenerační využití je však limitováno sezónností odběru tepla. TECHNICKE MOŽNOSTI Uhelné elektrárny s nadkritickými parametry páry (a hovoří se dnes už o ultra superkritických parametrech s teplotou páry 700 °C) nejsou již tak velkou vzácností. Ty nejlepší, například v Německu lokalita Neurath s výkonem 2x1100 MW, čistá účinnost 43 % stála 2,2 mld. EUR, což v přepočtu je náklad 1 mld. EUR na 1 GW, paří k nejlevnějším. Jiné, například Niederaussem, má rovněž účinost 43 %, ale náklady byly už 1,2 mld. EUR na 1 GW. Zajímavý je příklad polského Belchatówa, což je obnovená elektrárna s podkritickými parametry opravená v letech 1982 až 1988, kde jsou v provozu technologie s lepšími parametry než plánuje ČEZ pro Prunéřov či Tušimice. Zdá se, že společně s plánovanými investicemi do jímání a využití CO2 (technologie CCS carbon capture and storage), je rozhodování o investicích do nadkritických parametrů bolavým místem nejenom investorů v ČR, ale i ve světě (vyjma Německa, které si z retrofitu vlastní energetiky udělalo testovací pole a výkladní skříň technologií.) Hovořit o problematice slabého výzkumu a vývoje nových zařízení v ČR je nad obsah tohoto článku, leč většina odborníků ví, o čem je řeč. Situace je o to pikantnější, že cíle výroby zdrojů nadkritických parametrů si osvojily i země, které byly dávány do spojitosti s odporem proti snahám o stanovení limitů CO2 v souvislosti s klimatickými změnami. Čína a Indie přijaly program 700, což sice může budit úsměv, ale je zřejmé, že jim tento cíl není cizí a i tyto země začínají uvažovat ve zcela jiných dimenzích – i když realita může být pak jiná. Ale jen tak si můžeme vysvětlit událost, kterou na panelu popsal belgický odborník Patric Cletrens, sekretář EPPSA. Čína vyveze do jisté evropské země technologii nadkritických parametrů, která je výsledkem vývoje společnosti Alstom, a to dokonce za vyšší cenu než cena jmenované společnosti a s podporou evropských bank. Nejde o to, že to nedává smysl, peníze nikdy nespí, to přece víme, jde spíše o to, že si čínští odborníci troufají tuto technologii zvládnout, zatím co nám výroba kotlů pro Ledvice působí ohromné potíže a navýšení teploty pro parní turbínu je také dost opatrné. Zdá se, že případ Prunéřova byl pouze vrcholkem ledovce. Cena uhelných elektráren nadkritických parametrů je už tak opravdu dosti vysoká, ale někteří odborníci hovoří o ještě vyšších nákladech v našem prostředí. (Srovnání s dálnicemi?) Ovšem zda budou stát Ledvice o 30 až 50 % více v přepočtu na 1 GW než zdroje německé, ukáže až čas. Čas taky ukáže, má-li tato země nějakou koncepci využití uhlí, jak dopadne lítý boj mezi majiteli Mostecké uhelné a ČEZ a jak bude řešena situace tepláren. Na MSV v Brně se ministr MPO Martin Kocourek pouze zmínil o tom, že limity uhlí ve vztahu k teplárnám „je třeba brát jako výzvu“. Konec citátu. Výzvu k čemu? Kdo ví? Jedno je zřejmé, ve světě probíhá neustále nový a neúnavný vývoj jak elektráren s nadkritickými parametry, tak i zplyňování nízkokvalitního uhlí (málo propagujeme ojedinělou technologii Vřesová na zplyňování uhlí!) a kotlů na spalování biomasy (asi je opravdu neekonomické spalovat společně s uhlím biomasu jen kvůli státním podporám). Nabídka plynových turbín je dnes taková, že dovoluje využití jakékoliv kapacity plynu. Technicky se řeší v několika pilotních projektech i CCS, a ukazuje se, že při dosažení ceny 30 až 50 EUR za tunu jímaného CO2 by mohlo podpořit i tyto technologie. Jedná se ne o skladování, což by mohlo být nebezpečné, ale i o zpracování – což je cesta budoucnosti. Technika umí odpovědět i na složité výzvy, horší to je se symptomem Ne za mými humny. ODPOR VEŘEJNOSTI Ano, zdá se, že nejenom ČR, ale celou Evropu zachvátil jev, označovaný sloganem Not on my backyard, tedy Ne za mým domem. Ten se uplatňuje také u staveb nových elektráren, uhelné nevyjímajíc. Je skutečně způsoben „hysterickými ekologickými organizacemi,“ nebo pokročila veřejná informovanost do takového stupně, že vyžaduje zcela nový přístup investorů k veřejnosti? Ostatně, posledních 20 let nám politici tvrdí, že se stát o jednotlivce nemůže starat tak, jak se dokáže jednotlivec postarat sám o sebe. Prevence je v jeho vlastních rukou. Tak ji uplatňuje. Občan toto poselství pochopil a čelíc různým skandálům, od otrávených potravin až po rozkrádání veřejných financí, zpozorněl. Liberalizace, ale hlavně privatizace energetiky i těžby uhlí vytvořila tržní prostředí i v oboru, který byl považován za veřejnou službu a veřejnost dnes bere provozovatele a investory jako organizace, které hledají cestu nejlevnějšího, leč maximálního zisku. Energie nezlevnila, jak bylo lidem deklarováno ve zdůvodnění privatizace, ale zdražila. Navíc zdražení po privatizaci čehokoliv je jev, který se stal obecným, a i to veřejnost vnímá. Protest obyvatel Stuttgartu proti výstavbě nového nádraží prokázal, že nejde ani tak o nové nádraží, ale spíše o okolnosti a výše investic, které jsou ve hře. V našem prostředí je nedůvěra umocněna vysoce pravděpodobným výdělkem politiků na investicích. Technici si nedokáží tento odpor, například i proti vysoce účinným a čistým technologiím uhelných elektráren, vysvětlit. Cítí se ohroženi ve své činnosti a výdělku, smyslu svého života. Tento jev nemá snadné řešení a neomezí jej ani vytrvalé popírání vlivu CO2 na změny klimatu, které probíhají tak jako tak a začínají se dotýkat každodenního života občanů. Na konferenci Clean Coal přišli polští investoři s tvrzením, že je to dáno demografickým vývojem obyvatelstva. Starý člověk si údajně má říci: „ já už to dožiji a chci mít svůj klid.“ Ale tuto teorii popírá hojná účast mladých lidí na demonstracích proti investicím. Zdá se tedy spíše pravděpodobné, a zahraniční zkušenosti ze zemí, které privatizovaly energetiku a další obory dříve než my, že takové změny přinášejí zpětně silné dopady do sociálních poměrů širokého spektra obyvatelstva, které reaguje určitou opatrností. Konferemce Clean Coal v Praze prokázala, že cestou k dalšímu využití fosilních paliv, do doby než bude lidstvo schopné najít a vybudovat zdroje jiného charakteru, je v nových technologiích. Pak už nezbývá než si položit otázku, zdali se na takovém boomu bude podílet i český průmysl. Protivná otázka. Jan Baltus