Bude to jen naše rozhodnutí Prohloubí se Energetická (ne)závislost?

V roce 2007 jsme se ptali na tomto místě, v příloze Energetika, jak se má občan orientovat v turbulentním vývoji cen a vztahů mezi výrobci a distributory elektrické energie. Jen jako připomenutí, kam vedou úmysly politiků jsme vzpomněli paní Margaret Thatcherovou, jež prosadila v Evropě liberalizaci trhu s energiemi. Aby zlomila stávku horníků a energetiků v roce 1984 a zvláště sílu velkých elektroenergetických korporací, navrhla privatizaci a liberalizaci energetického trhu. Cílem bylo rozdrobení kolosů na menší celky (lepší politické ovládání), které si budou konkurovat a zákazník dostane díky konkurenci nižší cenu. Boží prostoto! Dnes má Velká Británie a Evropa vůbec méně elektroenergetických gigantů a s větší politickou silou než před privatizací. Co z toho má zákazník víme všichni a korupční síla korporací ohrožujících demokratický vývoj v zemích a kontinentech se stala probíraným problémem i velkých zemí. Hovoří se o ovlivňování demokratických principů a volného obchodu. Naše české prostředí s prorůstáním peněz podniků s politikou je již definovaná deformace demokracie i pro zahraniční pozorovatele. Česká zprivatizovaná (?) energetika za sebou vytáhla do liberalizovaného obchodu i palivo, zvláště uhlí a plyn, což je z přísně vlastnického pohledu státu anomálie, neboť fosilní paliva jsou majetkem státu. Navíc víme, že objem vytěžitelných fosilních paliv je konečný, a to ovlivňuje jejich cenu a následně cenu energie. Takovému tržnímu principu rozumí dnes už i běžný občan. Ještě dávno předtím než vůbec vznikl problém limitů těžby ve světě a v ČR, definovali odborníci z massechuttského MIT, manželé Meadowsovi a kol., v roce 1972, proslulou teorii Limity růstu. Ta, ač doznala některé korekce, obecně platí dodnes a její důkazy vidíme denně, ač se někteří politici snaží její platnost zesměšnit. Podle této teorie i podle vlastního rozumu víme, že každá vyšší forma energie, tedy kromě spalování fosilního paliva, bude několikanásobně dražší. Pokud započítáme do výroby opravdu všechny náklady a škody. Nerozhodná energetická politika Obecná hrozba nedostatku kvalitního uhlí i následky působení nečištěných emisí na českou kotlinu a Ostravsko přinutily už komunistické vlády zahájit program stavby jaderných elektráren. Nezapomínejme, že tehdy se zde vyrábělo 13 mil. tun železa a chemický průmysl běžel naplno. Rok 1989 vnesl do energetiky, jinak budované fortelně na vysokou zátěž, trochu zmatek. Pan Vladimír Dlouhý oznámil, že výroba železa poklesne na 4 mil. tun a země bude restrukturalizovat průmysl na méně energeticky náročné procesy. Dokonce se na tehdejším MPO hovořilo o dovozu energie z levné Ukrajiny. Přesto racionálně zvítězila myšlenka dostavby JE Temelín a určitě nebudeme počítat podniky, které tato zakázka udržela nad vodou na desítky, ale stovky. Parlament navíc přijal zákon o omezení emisí ze zdrojů a dnešních 32 mld. korun vložených do odsiřování provozů společnosti ČEZ nám dnes sice musí připadat jako malina, nicméně tehdy to byl počin! Ale jak se ukázalo, dost sporný. JE Temelín do sebe vsál veškerý zájem o nové technologie energetických zařízení na bázi fosilních paliv a strategii úspor. Němci postupovali jinak. Okamžitě zrušili staré dýmající zdroje bývalé NDR a dali enormní příležitost novým technologiím, samozřejmě převážně německým. Nastoupili cestu tvrdých úspor, a ani H. Kohl neměl nic proti úsporným žárovkám. Nebyl to prostě hlupák a Bundestag dokonce přijal zákony k šetření energií v budovách a využívání tepla ze spaloven na výrobu elektřiny. Němci postavili nové zdroje na hnědé uhlí s účinností blížící se 50 %, čímž značně zefektivnili využívání zásob fosilních paliv a v zásadě přebudovali energetiku v celé zemi. Navíc si tak vybudovali obchodní výkladní skříň, což se jim vyplatilo zvláště v Číně a nejenom tam. Česko brutálně odmítlo propojení těchto programů i prodej Škody Energo, která se dopotácela o 15 let později k privatizaci do rukou korejského čebolu. Vývoz investičních celků patřil v bývalé ČSSR k výnosnému podnikání, byl však po roce 1989 nežádoucí a tato strategie vedla postupně k odumírání celého spektra výroby energetických zařízení u nás. Veškeré podniky energetického strojírenství byly prodány, některé do rukou ruských státních nebo polostátních korporací. Odborníci si hledali jinou práci a mnozí dodnes působí v oboru pro zahraniční, kdys konkurenční podniky. Mezitím svět dále hledal a nalézal vysoce efektivní formy spalování fosilních paliv a odpadů, nabídl fluidní vířivé lože i pro biopaliva (nejsou vůbec novinkou, jak se domnívá část veřejnosti, byly a jsou vysoce účinným zdrojem finské a skandinávské energetiky po léta), nabídl vysoce účinné a pohotové paroplynové cykly s plynovými turbínami o výkonu až 500 MW. Zahraničí však nabídlo také úžasně efektivní programy úspor a využívání různých paliv v menších zdrojích, které však ČR vesměs míjely s poukazem na nenáviděný Brusel. Ignoroval se fakt, že politika původního Evropského společenství a nyní EU byla vždy pod hrozbou energetické závislosti na Středním východu a posléze Rusku a vždy se snažila tuto závislost zmírnit. Jsou tyto důvody hledání alternativních zdrojů nelogické? Zvláště po Černobylu? Můžeme se divit, proč kapacita větrných věží vrostla tisícinásobně a do jisté míry přináší i potíže přenosové soustavě zemí EU, která se propojit „díky“ konkurenčnímu boji superenergetických společností nedokázala? Vysvětlení je jednoduché: elektroenergetika je dnes jako monopolní služba nejvýnosnější podnikání (pokud tak lze nazvat tento zvláštní druh služby bez záruk) a politické strany z toho jednak těží a ani v nejlepším případě neumějí s její živelností zacházet. Krize ne dostatku nebo nadbytku? Po dostavbě JE Temelín a rozparcelování české energetické sítě na různé sféry vlivu se stalo to, co politici a energetici vždy zásadně v debatách popírali: Česká republika je exportní zemí elektřiny! A zdá se nad slunce jasné, že současné debaty o novém projektu jaderné energetiky jsou motivovány nikoliv bezpečností a nezávislostí energetiky země na Rusku, ale zachováním tohoto obchodního trendu. Někteří odborníci říkají, proč ne, alespoň nějaký export kromě aut, tak proč ne? Na to, co vlastně čekáme od české energetiky si už musí odpovědět každý politik, odborník i občan, který bude mít možnost volit, zcela sám. Pokud se rozhodne, že není nic špatného na tom, že tato zemička uprostřed Evropy bude exportovat elektřinu z dalších jaderných zařízení, pak jej čeká rozhodnutí, kdo je zde postaví. Jistě to není lehké rozhodnutí, zvláště když analýzy podnícené například komisí prof. Pačese prokazují, že v nejbližší době bude potřeba v ČR asi 15 000 odborníků pro energetiku. Není toto číslo nadsazené? To asi nikdo nedokáže zodpovědět, neboť strategie velkých elektroenergetických korporací je pro veřejnost stejně neproniknutelná jako technologie vozů Formule 1. Abychom alespoň trochu oživili zájem o technologie, což je v případě jaderného zařízení zvláště důležité, oslovili jsme hlavní uchazeče o největší nabídkové řízení v dějinách ČR s myšlenkou zveřejnit hlavní rysy nabízených technologií. Ale to hlavní, tedy rozhodnutí, jak říká uznávaný odborník na geopolitickou strategii Zbignew Brzezinski, „bude už jen a jen na vás.“ Nikdo nás dnes k ničemu nenutí a nemůže donutit. Vývoj energetiky této země máme ve svých rukou. Nebo ne? Jan Baltus