Pokrok v automatizaci by mohl vést k zásadním ekonomickým změnám a trvalému poklesu zaměstnanosti, obávají se někteří. Když přijdete o práci kvůli stroji, standardní ekonomická moudrost vás utěší tím, že je to vlastně dobře. Takzvaná technologická nezaměstnanost trvá jen do chvíle, než se nepružný pracovní trh s novou situací vyrovná. Lidé se naučí něco nového, přestěhují se apod. a práci si najdou. Často i méně náročnou a lépe placenou. Teorie je to dobře ověřená, hlavně samozřejmě v dobách průmyslových revolucí (tj. de facto nástupu páry a s ní fosilních paliv vůbec). I tak se někteří autoři ovšem vážně ptají, zda tato stará pravda je pořád ještě pravdou. A dnes je ta otázka patrně zajímavější, než za dlouhé roky předtím. ZÁVOD V TUNELU Jistou popularitu si získala díky knize softwarového inženýra (ne ekonoma) Martina Forda The lights In The Tunel (Světla v tunelu). Její základní premise je prostá: Jak to bude se zaměstnaností v případě, kdy stroje budou prakticky ve všem lepší než lidé? Nezpochybňuje existenci pracovního trhu, ale ptá se, zda se na něm dokáže většina lidí v blízké budoucnosti uplatnit. K Fordovi, jehož lze označit za utopistu (nabízí totiž i řešení, která si svou těžkopádností nezadají třeba s Campanellovým Slunečním státem či Platónovu diktaturou filozofů), přidali svůj hlas v roce 2011 i dva ekonomové: Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee. Oba jsou to mladí ekonomičtí odborníci působící na MIT. Ve své knize (spíše delší studii) Race Against The Machine předkládají k úvaze, zda Fordem navržená budoucnost už není naše současnost a zda nedostatek pracovních míst ve vyspělých ekonomikách (hlavně USA) není daný právě zvyšujícím se podílem automatizace. Mohl by to podle nich naznačovat fakt, že americká ekonomika tvoří poměrně málo pracovních míst i v době, kdy většina ostatních parametrů roste: firmy rekordně investují do svého rozvoje, jejich zisky jsou na dobré úrovni, míst ale v podstatě nepřibývá. Nejde jen o problém posledních několika let; i v prvním desetiletí 21. století (tedy před krizí) americká ekonomika rostla velmi slušně, přesto nových míst přibývalo podstatně menším tempem, než kdykoliv jindy za poslední půl století americké historie. (Hlavně krize se nakonec podepsala na tom, že v součtu pak nových pracovních míst za celé desetiletí nepřibylo, ale o 1,1 % procenta ubylo.) Pokud bude tento trend pokračovat, může vést k závažným socioekonomickým změnám: oslabení střední třídy, jejíž poptávka byla motorem ekonomického poválečného vývoje západních demokracií (a od konce 20. století i Asie), polarizaci společnosti, nárůstu sociálního napětí a všech potíží s tím spojených. Důvodů, proč se ptát, zda na hypotéze masové automatizace a vytlačení lidí stroji něco není, je celá řada. ROSTOU A ROSTOU Zastánci této myšlenky nemohou zpochybnit, že v minulosti technologie nakonec lidi o práci nepřipravily, i když je donutily naučit se práci novou. Tentokrát má být ale situace jiná. Příčinou je jediný fakt: exponenciální růst technologických možností. Nemyslí tím technologie obecně, ale v podstatě výlučně počítače (to na autorův vkus málo zdůrazňují). Je to asi samozřejmé. Nikdy jste asi neslyšeli o tom, že by se exponenciálně zvyšoval výkon spalovacích motorů, ale všichni známe tzv. Mooreův zákon. I když to není žádný „zákon“, ale jen pozorování, vývoj počítačové techniky se ho posledního půl století zhruba drží. Dnes se tedy usuzuje, že počet tranzistorů na procesoru (a de facto tedy výkon počítačů) se zdvojnásobí jednou za dva roky. (Růst se přece jen trochu zpomaluje, protože v době vyslovení této teze to nebylo dva roky, ale 18 měsíců.) Tempo nárůstů je ohromné. Vyzkoušejme si to: tipněte si, jak dlouho by při zachování dnešního tempa Mooreova zákona mělo trvat, než budou počítače stokrát výkonnější než dnes? Necháme vám ještě tuhle větu na rozmyšlenou... a odpověď je: necelých 12 let. A za 20 let už by to mohlo být tisícinásobně. (Autor nepochybuje, že čtenáři Technického týdeníku si v téhle jednoduché „minianketě“ vedli mnohem lépe než většinový čtenář, ale také považuje za nepochybné, že intuice i čtenářům TT našeptávala mnohem vyšší čísla.) Důležité je, že pokud se podaří udržet dosavadní trend (což samozřejmě není jisté), ve 20. letech 21. století by tak měl jeden počítač zvládnout totéž, co zvládne stovka dnešních. Nemluvě o tom, že se zlepšují i algoritmy, které počítače používají, a tak je zrychlení dvojího typu. Mohou stroje vybavené stále výkonnější výpočetní silou v brzké době zvládnout velkou část dnes lidských profesí a výrazně změnit trh práce (a tím třeba i způsobit vážnou společenskou krizi)? Zmínění autoři to v horizontu několika desetiletí považují za vysoce pravděpodobné. Své tvrzení ovšem zakládají na jediném: extrapolaci dnešních trendů z dostupných příkladů. Je pravda, že pokrok je v mnoha oblastech velmi rychlý. Pokud nám něco napovídá vývoj posledních let, zvládnou počítače brzy mnohem více, než si dokážeme představit. ZA VOLANT! Nemůžeme než také přejít k příkladům. Dnes už robotické auto firmy Google není pro nikoho nic nového. Když ale firma poprvé na podzim roku 2010 (sic!) prohlásila, že má vůz schopný jezdit bez zásahu řidiče v plném provozu, většinu veřejnosti zcela zaskočila. Automatizovaná auta zněla doslova jako něco ze sci-fi. A pár let předtím skutečně byla. V roce 2004 vyhlásila vývojová agentura americké armády DARPA soutěž automatizovaných aut přes nevadskou poušť. Na startu byly desítky vozů, nejlepší ujel 11,9 km z 240 km dlouhé trati. V roce 2005 trať projela už tři auta bez řidiče. V roce 2007 se už úspěšně závodilo v simulovaném silničním provozu. V roce 2011 americký stát Nevada přítomnost tzv. automatizovaných aut posvětil zákonem, který brzy napodobila i Kalifornie. Dnes má za sebou Google auto přes půl milionu najetých kilometrů v běžném provozu bez zaviněné nehody. (Ne úplně bez nehody: narazil do něj zezadu jiný vůz, který nedobrzdil na červené.) Google dnes předpokládá, že auta bez řidičů by se mohla objevit na trhu už za tři až pět let. „Zatím není jisté, v jaké formě tento produkt uvolníme,“ uvedl na začátku letošního roku pro Washington Post projektový manažer Googlu Anthony Levandowski. Firma zřejmě bude dodávat technologii výrobcům automobilů. (Brzdou může být legislativa: kdo ponese vinu za nehodu robotického auta? Ale to je jiné téma.) Robotické auto si mohli postupně vyzkoušet novináři i odborníci (včetně např. námi zmiňovaného Andrewa McAffeeho) a byli vesměs fascinováni přesným řízením i tím, jak kompletní má auto přehled o svém okolí. Není to zadarmo. Auto je například vybaveno „laserovým radarem“ (tzv. LIDAR), který mu poskytuje v podstatě lepší pohled za okolní vozy než běžnému lidskému řidiči. Ale jen samotné toto zařízení stojí (alespoň zatím) zhruba milion korun, říká Google. Robotické auto tak není vůbec levnou záležitostí a jako svůj osobní vůz si ho může dovolit jen pár procent motoristů. Ale jenom v samotných USA pracuje přes 3 mil. lidí jako profesionální řidiči (nebo alespoň z větší části svého úvazku). Pracují jen něco přes 8 hodin denně, mívají nehody a bloudí. Někdy dokonce způsobují zaměstnavateli škody úmyslně: ve Francii před několika lety nenápadný řidič bezpečnostní služby Toni Musulin jednoduše odjel svým zaskočeným kolegům s dodávkou naloženou více než 11 mil. eur, tedy čtvrt miliardou korun (9,5 mil. se našlo, zbytek ne). Nevyplatilo by se alespoň v některých případech nahradit lidi autem za pár milionů korun? (Co třeba pražské taxikáře?) VZDĚLÁNÍ VÁS NEZACHRÁNÍ Ale nejde pouze o zaměstnání milionů řidičů s nižšími požadavky na kvalifikaci, mezi které bychom asi řidiče zařadili (nebo třeba call-centra, místa pokladních atd.). Firma Xerox například nabízí náhradu za právníky. V podstatě jde o zajímavé použití celkem běžného softwaru na analýzu jazyka. Pokud počítači s tímto softwarem předložíte text v elektronické podobě, pokusí se v něm najít na základě statistiky výskytu nejrůznější slov relevantní tematické celky. Z nepřehledného souboru emailové komunikace celé firmy počítač v řádu desítek sekund či minut vytvoří mnohem zvladatelnější hromádky, které pak může člověk u počítače snadno dál třídit, přehazovat a upravovat (nebo je nechat počítači znovu rozdělit jinak). Systém je intuitivní a Xerox ho rád předvádí v kombinaci s dotykovým pracovním stolem, který umožňuje s jednotlivými „hromádkami“ pracovat velmi podobně jako s hromádkami papírů. Není to nic, co by nedokázal lidský mozek. Ale počítač to zvládne mnohem rychleji: právní firmy ve velkých (hlavně obchodních) sporech zaměstnávají až stovky lidí s právním vzděláním, kteří pak hledají například precedenty v soudních rozhodnutích podobných sporů či důkazy v hromadách materiálů. Počítače zvládnou podobnou práci rychleji a přesněji. V ostrém provozu prý umožnil software jednomu klientovi firmy připravit se na velký obchodní spor v týdnech namísto v měsících a snížil náklady téměř o více než dvě třetiny. Byl to příklad velkého sporu „šitého“ na míru počítači, takže obvykle bývá dopad menší, přesto se počítače v tomto případě už osvědčují lépe než kvalifikované lidské mozky. Ford i McAffee upozorňují, že to není ojedinělý případ. Automatizace podle nich v nejbližší době hrozí i velké části dalších kvalifikovaných profesí. Pro příklady nemusíme chodit daleko: když jsme zmínili Xerox, firma (a není sama) se mimo jiné chystá vstoupit na pole vývoje medicínského softwaru, který by vypomohl radiologům, tedy lékařům specializujícím se na vyhodnocování medicínských snímků, nejčastěji rentgenů. Počítačové zpracování obrazu už je dnes na takové úrovni, že počítač by za vyškoleného lékaře mohl udělat velkou část jeho práce. Nebude vědět, co přesně má za sebou, ale dokáže v obraze poznat charakteristické vzorce typické třeba pro rakovinu či jinou nemoc. (Mimochodem, už dnes ji za americké lékaře často dělají indičtí. Snímky z některých amerických nemocnic se posílají právě do Indie, kde lékaři berou o řád nižší platy.) Většina specialistů s více než desetiletým vzděláním tak může být brzy velmi postradatelná. Podle „skeptiků“ Forda i McAfeeho a Brynjolfssona jsou podobné kvalifikované profese do jisté míry ohroženy více než běžná manuální zaměstnání. Obor robotické manipulace se vyvíjí podstatně pomaleji než výpočetní výkon počítačů a nahradit lidské ruce jinde než v pásové výrobě je v tuto chvíli nejen neekonomické, ale také často prakticky nemožné. CO KDYŽ POČÍTAČE DOJDOU NA KONEC CESTY? Poznámka nás přivedla k jedné zásadní výtce, kterou se autoři nezabývají: co když se vývoj počítačů zastaví? Zatím roste dlouhodobě exponenciálně, ale za pár let to tak být nemusí. Současné čipy se pomalu blíží hranici fyzikálních možností křemíkové technologie a se zaváděním nové generace (na 13nanometrové technologii) mají už výrobci veliké potíže. Jistě, může přijít další průlom, ale nutně nemusí. Naopak, historické zkušenosti ukazují, že technologický růst v každém daném oboru probíhá nejrychleji zpočátku, kdy se zcela logicky „vytěží“ její nejslibnější a nejsnáze dostupné možnosti, pak se pokrok zpomalí (přesněji poměr nákladů k výsledkům a zájem klesne). Autoři myšlenky o tom, že ekonomiku čeká automatizační převrat (hlavně McAfee a Brynjolfsson) také jasně nedokazují, že dnešní relativně pomalá tvorba nových pracovních míst je skutečně především technologická (ve hře je spousta jiných faktorů) a trend se nezvrátí. Na to by byl zapotřebí důkladnější rozbor a nakonec vše nejspíše ukáže jedině budoucnost. Ta zatím nepatří nikomu, ani lidem, ani strojům. Na druhou stranu určitě může patřit jedněm i druhým.
