Vanadové průtočné baterie existují zhruba od 80. letech minulého století jako vedlejší produkty výzkumu možných zdrojů energie pro vesmírné sondy. Jejím jádrem jsou membránou oddělené uhlíkové elektrody, přes které protéká tekutý elektrolyt tvořený solemi vanadu rozpuštěnými v kyselinovém roztoku ve dvou velkých oddělených nádržích. Elektrolyt je sice chemicky totožný, ale je samozřejmě rozdělen na kladný a záporný. Na elektrodách od sebe oba okruhy odděluje iontově výměnná membrána. Elektrolyt i nádrže, ve kterých se uchovává, jsou poměrně levné, a tak cena za jednotku kapacity – obvykle se udává v dolarech za kWh – s rostoucí kapacitou baterie klesá. Trh s vanadovými bateriemi je poměrně malý, smlouvy neveřejné, ale podle dostupných informací může cena za kilowatthodinu s rostoucí kapacitou klesat skutečně poměrně výrazně. U malých systémů se dnes mluví o ceně kolem 500 dolarů/kWh, u větších zdrojů se ovšem může dostat poměrně snadno pod 300 dolarů/ /kWh. Hlavní výhodu vanadových baterií tvoří možnost nezávislého nastavení výkonu a kapacity podle přání a požadavků zadavatele. Kapacitu baterie určuje velikost „nádrže“ na kladný a záporný elektrolyt. Výkon baterie naopak zase určuje konstrukce samotného „motoru“, konkrétně řečeno tedy velikost aktivní plochy a počet článků v bateriovém svazku. Pokud je takový systém vhodně zapojen, umožňuje vytváření velkých systémů s prakticky nepřetržitým provozem údajně po několik desítek let. Nevýhodou je nízká energetická hustota elektrolytu, řádově ve spodních desítkách kWh na metr krychlový elektrolytu, tedy o řád nižší než u lithiových článků.
