Až příští týdny ukážou, zda se v Londýně „zobalo“, či „nezobalo“: Doping včera, dnes a zítra

Londýnská olympiáda měla kromě opravdu drobných organizačních nedostatků i jeden nedostatek velmi potěšující: chyběly na ní velké dopingové skandály. Do uzávěrky vydání nebyl známý případ jediného usvědčeného „hříšníka“, i když pár až podezřele dobrých výkonů se objevilo. Vzhledem k tomu, jak rafi novanou a propracovanou disciplínou se sportovní doping stává, byli bychom asi příliš velkými optimisty považovat nepřítomnost důkazů za důkaz, že nikdo „nezobal“. Braní podpůrných látek ke sportu nepochybně patři i nadále a my odhadujeme, že ani v Londýně to nebylo jinak. Považujme tedy za pravděpodobné, že v nejbližších dnech a týdnech dojde na odhalení, tresty a přerozdělování medailí. Připravili jsme tak pro vás přehled nejhorších pokušení, které nejspíše povedou k pádům vítězů a povýšení poražených. BUĎME SILNÍ Sportovci téměř vždy potřebují především svalový výkon. To zaručují často užívané anabolické steroidy. Jejich vliv je podle odborníků ohromný. U mužů v kombinaci s cvičením se může síla zvýšit údajně o 20 až téměř 40 procent podle druhu sportu. U žen je tento efekt ještě výraznější. Vliv je nejvíc vidět v silových atletických disciplínách – jako je hod diskem nebo kladivem. V mužské kategorii tu stále platí rekordy z 80. let, tedy doby před začátkem tažení proti používání anabolických steroidů. V případě ženské atletiky je takových letitých výsledků ještě podstatně více. Steroidy se dnes pečlivě sledují. Jde ale o velmi širokou skupinu látek, které lze mnoha způsoby upravovat, a ztížit tak odhalení. Podle odhadu farmakologa Dona Catlina lze vyrobit možná až 2000 různých variant steroidů, které by vedly ke zvýšení svalového výkonu. K podpoře růstu svalů může sloužit i růstový faktor-1 (IFG-1), podobný inzulinu. Otázkou je, zda vede i ke zvyšování síly. Existuje studie z roku 2010, podle které zvyšuje rychlost sprintu, ale jen o pouhá 4 %. Na druhou stranu to ve vrcholovém sportu může být rozdíl mezi prvním a druhým místem. Od 90. let pak v dopingu zdomácněla další látka: clenbuterol. Za jeho užívání byl odsouzen ke sportovnímu trestu například cyklista Alberto Contador. Původně pouze lék proti astmatu má zajímavé „vedlejší účinky“. U zvířat, která dostávala clenbuterol, došlo k nárůstu svalové hmoty, snížení množství tuku a ke zvýšení produkce energie. Ve spekulacích o možném dopingu blízké budoucnosti se stále častěji objevují zatím teprve ověřované přípravky pro pacienty postižené chorobným zmenšováním svalů (atrofi í). Blokují činnost hormonu myostatinu, omezujícícho růst svalů. LEPŠÍ DECH Vytrvalci zase našli pomoc v prostředcích pro podporu tvorby červených krvinek, zlepšujících příjem kyslíku, kam patří například známé EPO (erythropoetin). Během jedné studie zvýšilo EPO vytrvalost účastníků o 34 procent. To se samozřejmě rychle projeví na výkonech. Při experimentech na dobrovolnicích jeho podávání vedlo ke zlepšení času v běhu na 8 km o 44 s. A podle nové práce týmu z Curychu může působit rovněž na mozek, a nepřímo tak možná zvyšuje motivaci k tréninku. Test však proběhl na zvířatech, takže závěry nelze přímo přenášet na lidi. Farmaceutické fi rmy dnes připravují léky, které by měly „nabudit“ geny, určené k tvorbě červených krvinek, včetně genu pro výrobu EPO (tzv. HIF stabilizátory). Mají pomáhat pacientům s anémií či špatnou funkcí ledvin, ale možná budou sloužit nejen jim. LEPŠÍ „STRAVA“ Při dopingu lze používat i některé doplňky stravy. Většina z nich nedělá nejspíše vůbec nic, ale pár účinných by se našlo. Například kreatin. Tato látka zlepšuje výkonnost v zátěži, a to údajně až o 8 procent. Podle vědců pomáhá obyčejná šťáva z červené řepy, která mimo jiné zlepšuje i hospodaření našeho těla s kyslíkem. Podle práce z univerzity v Essexu zvýšilo vypití 70 mililitrů šťávy 2,5 hodiny před výkonem vytrvalost účastníků při pobytu pod vodou bez dýchání o 11 procent. Ale nečekejte zázraky. Uvedená čísla jsou opravdu jenom orientační a nikdo je nemůže zaručit. Účinky těchto látek se zkoumaly obvykle v krátkodobých, malých studiích. Ve skutečnosti a třeba v kombinaci s jinými léky to může být úplně jinak. SPORTOVNÍ KŮRA Ještě více nejasností je kolem zatím jen předpokládaných forem dopingu. Již 10 let se například říká, že se sport brzy stane rájem genetických podvodníků, kteří si nechají vylepšit geny. Genetik Lee Sweeney se dokonce stal tak trochu mediální hvězdou, když řekl, že olympiáda v roce 2004 byla poslední, kdy medaile nezískávali geneticky upravení sportovci. Řekl to na základě vlastní zkušenosti. V roce 1998 zveřejnil článek o geneticky upravených myších, které měly opravdu abnormální nárůst svalové hmoty. Vědci jim do těla vpravili virus, jenž do DNA myší „namontoval“ správnou genetickou pasáž. Sweeneymu v době po uveřejnění článku prý několikrát denně volali sportovci a trenéři (tvrdí, že je vždy odmítal). Možnost genetického dopingu prý berou vážně i dopingoví komisaři, kteří už v případě londýnských her chtěli tyto hříšníky podchytit. Otázkou ovšem je, zda měli vůbec koho. O genetických manipulacích s lidmi není nic známo a genová terapie je spíše experimentální metoda, zkoumaná na omezeném množství pracovišť. Následky této „léčby“ mohou být vážné. Hrozí například riziko rakoviny, došlo už i k úmrtí pacienta. STAČÍ JEN POLKNOUT Jednodušší bude patrně hrát si s funkcí našich genů pomocí léků. Tak lze činnost genů utlumit, či naopak povzbudit. Takových přípravků schopných „změnit DNA“ jsou plné kulturistické weby. Jejich účinky ale nejsou nijak přesvědčivě doložené. Ve skutečnosti jde znovu o málo probádanou oblast, ovšem pro doping „slibnou“. Velmi působivé výsledky představil například Ronald Evans z Kalifornie s kolegy. Ti dokázali podáváním určité látky ovlivnit gen, který se podílí na určení počtu rychlých a pomalých vláken ve svalech. Spolu se cvičením zvýšila tato „léčba“ vytrvalost pokusných hlodavců o 70 procent. Kdo se těší na výjimečné časy, toho musíme upozornit, že u vrcholových sportovců takové zlepšení rozhodně čekat nelze. Ti už sami o sobě jsou geneticky modifi kovaní od přírody. Jsou to velmi často lidé s výjimečnými vlastnostmi, a ty je k vrcholovému sportu předurčují. U olympijských vítězů se objevují například varianty genů, které jim zvyšují hladinu růstových hormonů nebo mají na buňkách účinnější EPO receptory, takže jsou lépe zásobováni kyslíkem. Navíc funkce genů lze ovlivnit i životním stylem. Sportovcům jejich „sportovní“ geny fungují lépe než laboratorním hlodavcům, kteří tráví život v kleci. Zisk z genetických úprav by tedy u dopujících sportovců byl patrně podstatně menší. Ovšem rizika pokoutně prováděných úprav spíše vyšší. A CO ZDRAVÍ? Jak přesně se podpůrné látky podepisují na zdraví? „Účinky podpůrných prostředků jsou neznámé, zvláště když se podávají v nejrůznějších kombinacích,“ říká Leoš Navrátil z Fakulty Biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze. „Lékařská věda je neumí určit.“ Už dnes se ví, že některé látky mohou mít opravdu významné vedlejší účinky, třeba steroidy. Ale medicína zná jen jediný postup, jak je určit spolehlivě: pozorovat je přímo na dostatečně velkém vzorku pacientů. Jenže zkoušky podpůrných prostředků jsou z tohoto hlediska eticky těžko ospravedlnitelné. U těžce nemocných mohou pomoci a tak to za možné potíže stojí, ale zdravým lidem jenom zvyšují riziko komplikací. Podpůrné látky rovněž už dnes nelze ze stejných důvodů zkoušet ani na lidoopech, protože výzkum na nich je výrazně omezený. A malá laboratorní zvířata mají tak odlišný metabolismus, že výsledky nejsou příliš relevantní. Nedostatek zkoušek má i další důsledek: na seznamu zakázaných látek je zřejmě spousta neúčinných sloučenin, upozornil časopis Science. Na seznam se některé z nich dostaly prý jen proto, že je „údajně“ někdy někdo bral. Vědecké důkazy o jejich účinnosti však často chybí.