Přenesme se v duchu do vzdálené budoucnosti. Do velmi vzdálené budoucnosti. Přibližně 6 až 7 mld. let. A představme si ještě navíc, že jsme asi 700 světelných let daleko od Slunce. Tedy spíše od jeho pozůstatku. Podíváme-li se z tohoto našeho nového fiktivního domova zpět a namíříme-li tímto směrem dokonce dalekohled s fotografickou kamerou, uvidíme obraz podobný tomu, jaký nám přinesl astrofotograf Martin Myslivec. Ten totiž vyhrál v zářijovém kole soutěže Česká astrofotografie měsíce, soutěže pod patronací České astronomické společnosti. Vítězný obrázek představuje závěrečné stadium vývoje hvězdy podobné našemu Slunci. Hvězdy, která se zbavila svých vnějších vrstev. K tomu došlo přibližně před 12 000 lety, kdy odhozené vrstvy vytvořily prstenec rozpínající se rychlostí 32 km/s. Přibližně před 6500 lety došlo k druhému odvržení zbytků vrstev původní hvězdy. Tento druhý prstenec se pohybuje dokonce o něco rychleji, asi 40 km/s. Úplně na okraji se nachází ještě jeden slabší prstenec, pocházející z ještě starší explozivní epizody hvězdného života. Ten je již silně deformován vlivem srážek s mezihvězdným prostředím. Tak nějak bude tedy pravděpodobně vypadat i naše Slunce a jeho okolí v oné vzdálené budoucnosti. Na snímku však nejsou zachyceny pouze plynné obaly zářící díky fluorescenci plynů, ale i vlastní hvězdný pozůstatek. Nazýváme jej bílý trpaslík a jeho povrchová teplota dosahuje úžasných 130 000 °C. Červeně v mlhovině svítí atomy vodíku, modrozeleně pak atomy kyslíku. Samotná centrální hvězda je ještě ponořena do zářícího prachu, který můžeme pozorovat zejména v infračervené oblasti spektra. Vědci předpokládají, že tento prach může představovat trosky po srážkách a zničení objektů nacházejících se v oblastech, které ve Sluneční soustavě nazýváme Kuiperův pás a Oortův oblak. Planetární mlhovina Helix má samozřejmě také své katalogové označení – NGC 7293, případně Caldwell 63. Nalezneme ji v souhvězdí Vodnáře a má jasnost 7,3 magnitudy. Jedná se tedy o nejjasnější a pravděpodobně i nejbližší planetární mlhovinu. Objevil ji v roce 1824 německý astronom Karl Ludwig Harding, známý zejména svým objevem třetího objektu hlavního pásu asteroidů zvaného Juno. To však bylo o 20 let dříve. Vraťme se však ještě trochu obecněji k planetárním mlhovinám. Byť jejich název mnohé napovídá, jedná se pouze o zdání, fikci či spíše historický omyl. Pozorovatelům nebes v dobách, kdy byly znalosti o vesmíru ještě hodně v plenkách, se tyto objekty, na obloze často téměř kruhového tvaru, jevily velmi podobné kotoučkům planet, které jim vykreslily jejich sice velké, ale ne úplně dokonalé dalekohledy. Ovšem planetární mlhoviny mají s terminologií Sluneční soustavy ještě další společné. Jsou to tzv. kometární uzlíky. Shodou okolností byly tyto „kometární uzlíky“ objeveny právě v mlhovině Helix, tedy v té, kterou fotografoval i Martin Myslivec. Následně byly později nalezeny též v dalších mlhovinách. Vypadají sice jako komety, jejichž ohony míří od centrální hvězdy, jsou však mnohem větší. A to opravdu a skutečně mnohem větší. Jen jejich „jádra“ jsou mnohonásobně větší, než je oběžná dráha Pluta. Jejich hmotnost je ovšem srovnatelná s hmotností naší Země. V mlhovině Helix se odhaduje počet takovýchto „uzlíků“ na více než 20 000. I když jich jenom v této mlhovině můžeme pozorovat takové množství, vědci stále ještě nejsou zajedno v důvodu jejich existence. /f/
