Antoine Lavoisier patřil k badatelům, kteří se zajímali o všechno možné a nespecializovali se jen na jeden obor; řadí se mezi tzv. renesanční vědce s vnímavou a zvídavou duší. Lavoiser měl výhodu, že se narodil do zámožné rodiny pařížského advokáta. Maminka mu zemřela, když byl ještě dítě. Vystudoval humanitní studia na prestižní Mazarinově koleji. Po jejím absolvování se ponořil do studia matematiky u významného astronoma Nicolase de Lacaille. Studium mu dalo mnoho z hlediska matematického myšlení i vědeckého způsobu práce. Na přání svého otce studium matematiky opustil a studoval práva. Souběžně s tím studoval meteorologii až do roku 1762. O rok později vydal svou první vědeckou práci o pozorování polární záře. Školil se v chemii ve společnosti farmaceutů a u Roulleho. Účastnil se přednášek abbé Jeana Nolleta o elektřině a přednášek Bernarda de Jussieua o světě rostlin. S Jeanem Guettardem z francouzské Akademie věd prováděl mineralogické výzkumy. V roce 1764 ukončil studium práv, ale nikdy se jako advokát neživil. Připravoval se na vstup do „Republiky věd“. Dalším rokem představil v Akademii věd svůj první článek „Analýza sádry“, v níž popsal roli vody, která tvoří čtvrtinu její hmotnosti a působí jako krystalizační faktor. Později doložil, že sádra vzniká z křídy a kyseliny sírové. Jako první prosazoval názor, že analýza minerálních látek je důležitá pro pochopení minulosti Země. Jak už jsem zmínil, Lavoisier byl renesanční člověk, který se pustil do všeho, co mu připadalo zajímavé. Vyhrál výběrové řízení na návrh pouličního osvětlení a doporučil k svícení olivový olej. Získal za to zlatou medaili. Roku 1767 přes rok studoval s J. Guettardem mineralogii ve Vogézách s cílem přispět do mineralogického atlasu Francie. Roku 1768 byl zvolen členem Akademie věd. Pak koupil obchodní podíl v soukromé společnosti Ferme générale, která pro vládu vybírala daně, a stal se odpovědným za tabákovou komisi. Sám byl asi moudrý a posílil své postavení tím, že se oženil s dcerou velmi vlivného ředitele francouzské východoindické společnosti Jacquese P. de Chasteignollese Marií Annou Pieretou. Vzal si ji roku 1771, kdy mu bylo 28 let a jí pouhých 14. Získal v ní oddanou asistentku, která studovala chemii, dokumentovala jeho experimenty, ilustrovala jeho knihy, organizovala schůzky, překládala z angličtiny i latiny, dělala laborantku, bavila vědce, kteří k nim chodili na návštěvu. Manželé sice neměli děti, ale Marie Anna přinesla do vztahu velké věno. Lavoisierův výzku mný ústav V roce 1776 se rodina přestěhovala do Arsenalu nedaleko Bastily, kde Lavoisier vybudoval výzkumný ústav, na svou dobu zcela ojedinělý. Postupně tu shromáždil kolem 13 000 přístrojů – váhy, teploměry, barometry, manometry, hustoměry, kalorimetry apod. Jeho váhy zkonstruované na novém principu (vahadlo zavěšené na břitu) byly natolik přesné, že je použila Komise pro míry a váhy k definici prvního etalonu jednotky hmotnosti – kilogramu. Lavoisier se stal odborníkem na plyny v chemických reakcích. Nebylo to jednoduché, protože se ještě věřilo na čtyři živly podle Aristotelova členění: zemi, vodu, vzduch a oheň. Vědci tehdy v čele s německým chemikem Georgem Stahlem věřili na existenci látky, která se při hoření z látek uvolňuje a podporuje hoření. Nazvali jej „flogiston“. Lavoisier prokázal, že tou tajemnou látkou je kyslík, tehdy nazývaný nejčistší vzduch. Také se věnoval fyziologii lidského dýchání a dospěl k závěru, že vlastně jde o pomalé spalování. Zjistil, že pokusná zvířata umístěná do skleněného zvonu spotřebovávají kyslík a produkují oxid uhličitý a vydávají teplo. Svého kolegu použil jako pokusný objekt. Zjistil, že spotřeba kyslíku stoupá při poklesu vnější teploty, fyzické námaze, a dokonce i při zažívání. Lavoisier také upřesnil úlohu pocení v životních procesech. Společně s Claudem Bertholletem prokázali, že živá hmota je tvořena vodíkem, kyslíkem, uhlíkem a dusíkem – položili základy organické chemii. Lavoisier se také zasloužil o sjednocení francouzské chemické terminologie a o založení prvního francouzského chemického časopisu Les Annales de chimie. Lavoisier se zabýval i měřením tepla a tepelné roztažnosti pevných látek. Na této problematice spolupracoval s Pierrem Laplacem a společně zjistili, že při změně skupenství je látce potřeba dodat tzv. latentní teplo, že plynné skupenství je rovnocenné s ostatními. Na základě těchto experimentů zkonstruovali první ledové kalorimetry. Měření tepla uvolňovaného v průběhu chemické reakce stačilo provést v nádobě zabudované do ledu a vhodně izolované od vnějšího prostředí. Množství rozpuštěného ledu pak bylo úměrné množství tepla vznikajícího při reakci. V 90. letech byl připraven rozjet druhou vědeckou revoluci – tentokrát v biologii. Tušil zásadní roli jater v látkové syntéze. Připravil koncept, který věda naplňovala téměř sto let. Bohužel k tomu nedošlo. Za francouzské revoluce se stal nepřítelem revoluce a státu. Nikdo nepřihlédl k jeho pracovním výsledkům a uvědomělým občanským postojům. Stačilo, že pracoval v nenáviděné Společnosti generálních nájemců daní. Spolu s dalšími 27 členy této společnosti byl souzen před revolučním tribunálem a rychle popraven stětím gilotinou. Matematik Joseph Lagrange napsal: „Utnout jeho hlavu trvalo jen okamžik. A nejspíš ani století nebude stačit, aby se zrodila další taková.“ PhDr. Karel Červený, MSc., MBA
