V jádru Alzheimerovy choroby najdeme odpad. Nemoc velmi zjednodušeně řečeno vzniká proto, že tělo již nedokáže odbourávat z mozku „nečistoty“ vznikající v rámci běžných metabolických procesů. O lék proti této chorobě „z nepořádku“ se věda pokouší, co nemoc objevila, zatím ovšem marně. Velkým problémem je, že stále není k dispozici zcela přesvědčivý model vzniku a průběhu nemoci. Vědomostí stále přibývá, ale jasno v tom, co a jak by se přesně mělo léčit, zcela není. Byť tedy pokrok není tak rychlý, jak by si všichni přáli, je stále patrný. Ukazuje to i výsledek bádání švédských vědců zveřejněný v červnu letošního roku v časopise JAMA Neurology. Naznačuje, že se snad blíží doba, kdy bude konečně možné odhalovat nemoc včas u velké části pacientů. Po stopách z krve Studie, pod kterou je podepsaná skupina vědců z několika švédských pracovišť, probíhala mezi lety 2009 a 2015 u zhruba tisícovky účastníků, u kterých vědci sledovali různé biologické „stopy“ rozvoje nemoci. Tím základním a již ověřeným způsobem byla analýza mozkomíšního moku, což je dnes postup již poměrně spolehlivý. V posledních letech se různým týmům po světě daří nacházet zajímavé možné souvislosti mezi množstvím některých látek v této tělní tekutině a nástupem Alzheimerovy nemoci. V některých případech dokonce experti zachytili stopy nemoci dlouhé roky před nástupem viditelných projevů. Ovšem mozkomíšní mok musejí lékaři odebírat při nepříjemném a také do jisté míry nebezpečném zákroku. Je to velmi nepraktický diagnostický nástroj. Švédští vědci se tedy pokoušeli dojít o krok dále a najít podobné signály i v krvi. Získání podobného výsledku z krve je výrazně jednodušší, a takový postup se mnohem spíše může stát součástí běžné klinické praxe. Vzhledem k tomu, že mozek a krevní oběh jsou od sebe důkladně odděleny, je téměř nevyhnutelné, že „signál“ onemocnění v krvi bude velmi nezřetelný a slabý. Dosavadní pokusy o nalezení „stop“ choroby v krvi tedy neměly příliš dobré závěry – výsledky byly nespolehlivé a nepříliš průkazné. První autor studie Sebastian Palmqvist a jeho kolegové se ovšem domnívají, že technický pokrok tento problém do značné míry již vyřešil. Podle nich jsou novější generace krevních testů schopné poměrně spolehlivě odhalit právě i v krvi postupné zvyšování množství „odpadu“, který se pacientům pomalu usazuje v mozku a ve velmi malém množství pak proniká i do krve. Výsledky jejich studie naznačují, že detekce je natolik spolehlivá (přesnost byla cca 80 %), aby se tyto testy do značné míry daly používat v praxi. Není to technicky o nic náročnější než celá řada dnes používaných krevních testů a celý proces by tedy měla zvládnout i běžná pracoviště. Samozřejmě, jde o první výsledek, který je vždy nutné brát s jistou rezervou – nikdo nemůže vyloučit, že šlo do jisté míry o štěstí a příhodnou náhodu. I proto by autoři nyní výsledek rádi ověřili v ještě větší klinické studii, která by měla zahrnovat tisícovky pacientů. A co když to bu deme vědět? Krevní test by pro lékaře a výzkumníky byl velmi cenným nástrojem při dalším výzkumu prostředků proti Alzheimerově nemoci. Nesmírně by zjednodušil například sledování velkých skupin pacientů, umožnil lépe určit, jak a kdy se nemoc vyvíjí, a tím zjednodušil další výzkum – ovšem je jasné, že nemoc nevyléčí. Včasné rozpoznání nemoci zcela nezmění skutečnost, že Alzheimerova choroba je neléčitelnou nemocí s neradostnou prognózou. Pacientům test v omezené míře také může pomoci. Nejenže se díky němu může snížit počet zákroků, například i odběrů mozkomíšního moku. Také jsou dnes již k dispozici léky, které alespoň v některých případech průběh nemoci zpomalují a zlepšují kondici pacientova mozku. A existuje oprávněná naděje, že pokud by lékaři dokázali konečně nemoc diagnostikovat včas, může být účinek těchto přípravků ještě výraznější. Samozřejmě, v některých případech si může pacient pomoci sám, když má možnost a dokáže například změnit životní styl nebo do jisté míry „cvičit“ mozek. Jde o přípravky, které například zvyšují během nemoci jinak stále klesající hladinu některých látek důležitých pro přenos vzruchů mezi neurony. Bohužel účinnost těchto postupů stále není taková, jak by si lékaři přáli. Vývoj léků přímo proti projevům onemocnění, tedy přípravků, které by mozku pomáhaly „uklízet“ nashromážděné škodlivé látky, se ovšem nedaří. Klinické zkoušky všech slibných preparátů zatím dopadly vždy negativně. Zkušenosti jsou tak špatné, že velké farmaceutické společnosti dnes k podobným látkám přistupují velmi opatrně a s rezervou, byť komerční potenciál podobných léků je značný. Výzkumníci se ovšem nevzdávají a stále pracují na vývoji nových přípravků nebo se obměňují a mění některé starší postupy. Například společnost Alzheon, kterou spoluzakládal a dnes řídí Čech Martin Tolar, se pokouší prorazit s preparátem ALZ-801, který již jednou při zkouškách na pacientech neuspěl. Firma doufá v úspěch díky tomu, že se soustředí na „podmnožinu“ pacientů, kteří mají kvůli svým genetickým vlohám méně výkonný „úklidový systém“ v mozku. /jj/
