Soukolí realizace lisabonské směrnice EU27 k implementaci OZE v národních energetikách
členských zemí „20-20-20“ se zadrhává. S poměrně náročnými úlohami se zatím se ctí
vypořádaly jen tři členské státy: Maďarsko, SRN a Švédsko. Blízko k cílové pásce mají
ještě Litva, Polsko a Portugalsko. Zbytek peletonu musí očividně přidat na tempu.
Prizmatem celé EU27: podíl OZE
na celkové spotřebě zatím osciluje
okolo 18 %. Co se týká nových druhů
pohonů, podíl nevznětových motorů
v EU27 sotva přesáhl hranici 5 %. Nejrozšířenějším
evropským alternativním
zdrojem na prahu roku 2020 má
být eolická energie. Větrníky by mohly
zajišťovat až 14 % celkové evropské
spotřeby energie. Jenže Evropská asociace
pro větrnou energii (EWEA) varuje:
výstavba nových větrných zdrojů
v členských státech postupně klesá.
Vloni kupř. 1/10 oproti roku 2010.
Každá země má k exploataci OZE odlišné
možnosti a v praxi (logicky) uplatňuje
individuální přístupy. První hodnocení
realizačního procesu z úst komisaře
Günthera Oettingera jsou zatím
(jak jinak?!) velmi diplomatická: „Jsme
na správné cestě, ale protože jsme trochu
zpomalili, je třeba tempo v příštích
10 letech urychlit.“ Nemýlí se. Třebaže
cílový rok 2020 je zatím relativně daleko,
současný povlovný vývoj nutno
akcelerovat. Jak konkrétně, na to se
už názory bruselských činovníků liší:
od decentních (aktivizujte vědecko-výzkumnou
sféru, zlepšete kvalitu a efektivnost
řídicích a kontrolních nástrojů
a mechanismů) až po nepokrytě přímočaré
(posilte tok investic). Nechybí
ani skeptické hlasy odpůrců tzv. zelené
energie: Evropa si v Lisabonu naservírovala
příliš velké sousto.
Co se týká II. varianty (realizace
směrnice „20-20-20“), finanční nouzí
nikdy netrpěla. K dispozici byly ohromující
sumy. Podle oslovených expertů,
bruselská exekutiva je připravena
je ještě znásobit. Odhady v rozmezí
až 50–70 mld. eur ročně nejsou výjimkou.
Na prahu nové vlny globální
ekonomické krize však nebude akumulace
tak obřích zdrojů snadná. Stále
frekventovanější termín v této souvislosti
představuje tzv. chytré a nákladově
efektivní financování. Jako jedno
z exaktních potenciálních řešení se
nabízí rovněž větší zastoupení privátních
investic. Jenže: nedojde i tomuto
sektoru zakrátko dech?
Naše země k zeleným energetickým
premiantům určitě nepatří. V roce 2020
bychom měli prostřednictvím OZE
zajišťovat cca 13,5 % svých energetických
potřeb. Exekutivou nezvládnutý
solární boom a nově se rýsující problémy
okolo bioplynu však napovídají, že
s přibližujícím se rokem 2020 se na čele
garnitur českých politiků a ekonomů
vyrojí ještě spousta vrásek. Naivní
úřednická premisa z minulé dekády, že
boom obnovitelných zdrojů je automatickou
a zároveň mocnou pobídkou pro
výrobní sektor i finální spotřebitele zelené
energie, zatím dostává (tváří v tvář
vlnám postupného zdražování surovin,
energie a tepla) spíše na frak.
Navíc, ČR bude muset velmi brzo
rozpracovat a začít realizovat další
energetické a teplárenské technologie,
jež mají nepřehlédnutelné ekologické
efekty. Mimo jiné řešit stále naléhavější
otázku energetického a tepelného
zužitkování průmyslového a komunálního
odpadu. Skvělými čísly o pyramidách
tříděného a skládkovaného
odpadu technicky vyspělou Evropu
už neohromíme. Spíše si za ně vysloužíme
posměšky. Deponační operace
s odpady mohou leckterému českému
centrálnímu nebo regionálnímu politikovi
i nadále připadat jako zajímavý
byznys-projekt. Pro Evropu, která už
touto primitivní etapou prošla, však
představují leda potenciální zdroj ekologických
problémů. B. DOUBRAVA
