Alexej Nováček: „Zůstávám optimistou“

K aktuálním problémům rozvoje teplárenství v ČR zaujímá řadu vyhraněných stanovisek rovněž Teplárenské sdružení České republiky. Technický týdeník besedoval s předsedou Výkonné rady tohoto zájmového sdružení právnických osob podnikajících v českém teplárenství a zároveň s generálním ředitelem Teplárny Brno Ing. Alexejem Nováčkem: n Rostoucí ceny paliv, fenomén exhalačních povolenek, zvýšené platby zákazníků za služby spjaté s dodávkami tepla a limitované investiční možnosti některých výrobců a distributorů tepla… jako by nad pýchu českého teplárenství - CZT - přivolávaly černá mračna. Co je podle vašeho názoru zapotřebí učinit, aby moderně, produkčně i ekologicky akceptovatelná velkovýroba tepla obhájila své letité pozice na českém trhu s teplem? Existuje v této době technicky, ekonomicky a ekologicky použitelná alternativa za systémy CZT? Vaše otázka zahrnuje souhrn skoro všech nepříznivých faktorů, které již nyní ovlivňují, anebo v blízké budoucnosti budou negativně ovlivňovat české teplárenství. Když k tomu ještě přidáte ekologické těžební limity, mohlo by se zdát, že se nad českým teplárenstvím zavírají vody. Přesto zůstávám optimistou a věřím, že fyzikální zákony zůstanou nezávislé na politických rozhodnutích a že zdravý rozum zvítězí nad politickým populismem. Chtěl bych jenom připomenout fakta, která jsou snad už obecně známá: ze soustav CZT je zásobováno cca 1,6 mil. domácností v ČR a prostřednictvím kombinované výroby elektřiny a tepla je dodáváno do české elektrizační soustavy cca 25 % potřebné elektrické energie. Už z těchto čísel je snad jednoznačně jasné, že ČR se bez stávajících systémů CZT nedokáže obejít. Odpověď na druhou část vaší otázky je relativně jednoduchá, když ze třech podmínek použijete pouze dvě, a to v libovolné kombinaci. Kombinace ekologická a ekonomická alternativa neexistuje. Ekologie je a zůstane drahá a neekonomická. A zcela jednoznačně nelze absolutně splnit všechny tři podmínky najednou. Je třeba přijmout fakt, že energie do budoucna již nikdy levnější nebudou. To platí i pro teplo. Nejjednodušší (ale i nejdražší) alternativou za systémy CZT je individuální vytápění na bázi zemního plynu. Tím ovšem zlikvidujeme kombinovanou výrobu elektřiny se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Pokud se budeme bavit o přechodu stávajících soustav ze spalování hnědého uhlí na jiné palivo, přichází v úvahu biomasa. Odborné propočty však ukazují, že biomasou můžeme nahradit pouze cca 10 % hnědého uhlí. Pokud budeme optimisté, cca 15 % je pořád ukryto v úsporách. A pro zbytek neexistuje jiná alternativa než plyn. Využití solární energie jako doplňujícího zdroje tepla je samozřejmě možné, ale doopravdy pouze jako doplňující zdroj. Přechod na základní palivo zemní plyn znamená v soustavách CZT zvýšení ceny tepla na cca trojnásobek stávajících cen. A to nehovořím o dalších aspektech tohoto přechodu, jako je nedostatek technologických kapacit, o potřebě desítek miliard na nové investice a i o faktické částečné místní nedostupnosti plynu. Jediné rozumné a dostupné řešení splňující v maximální dosažitelné míře všechny tři nastavené podmínky je udržení stávajících systémů, tj. zabezpečení dostatku domácího paliva pro jejich potřebu. K postupné náhradě hnědého uhlí samozřejmě musí a bude docházet, ale v dostatečném časovém horizontu až 50 let. n V posledních letech jsme byli svědky řady nových palivových „hvězd“ na českém trhu. Za všechny vzpomeňme alespoň samoobnovitelné zdroje, mezi nimi také už vzpomenutou biomasu. Ne všechny v praxi uspěly. Jak by měl při dalším rozvoji palivové báze (podle vašeho názoru) postupovat stát? Lze další vývoj problematiky dostupnosti základních palivových vstupů (zejména hnědého uhlí) do výroby tepla ponechat pouze na pohybech trhu, příp. na různých občanských a ekologických iniciativách? Jaká organizační, legislativní, či věcná opatření by v tomto směru přivítali členové vámi řízeného Teplárenského sdružení ČR? Stát se (bohužel) v této oblasti chová naprosto schizofrenně. K vámi uváděným příkladům můžu dodat i další, a to je v minulosti státní podpora elektrotopení. A teď k současnosti. Schválená energetická koncepce je dalšími rozhodnutími státní správy negována. Odborné komise pracují na analýzách, další na jejich oponenturách. Začíná mi to připadat, že se o ničem rozhodnout nechce a tak se zatím bádá. Tím se přece nemůže nic zkazit. Jenže to je hluboký omyl. Čas nás dostane do kolejí, z nichž nebude úniku. Vláda je odpovědná za využívání nerostného bohatství, které i přes všechny privatizace zůstává majetkem státu. A určitě se dají i v této situaci najít způsoby, jak zabezpečit dostatek hnědého uhlí pro teplárenství. Není přece možné, aby na jednu stranu zaznělo vyjádření, že pokud cena uhlí při aukci přesáhne určitou výši, nebude uznána jako oprávněný náklad a na druhé straně odepisovat zásoby kvalitního hnědého uhlí. Stát má zákonnou možnost, jak domácí uhlí zabezpečit pro domácí kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Ať je to zřízením jakési povinné burzy s přiděleným palivem pouze pro teplárenské společnosti s kombinovanou výrobou, nebo jinými podobnými způsoby. Jako okamžité základní opatření vidím provedení aktualizace, resp. modifikace, energetické politiky v závislosti na cílech dosažení podílu obnovitelných zdrojů, na energetickém mixu a s ohledem na bezpečnostní rizika vyplývající ze zvyšující se závislosti na dovozu ropy a plynu. Tato politika musí jasně a dlouhodobě, bez možnosti úprav podle přání politiků, definovat budoucnost zásobování energiemi. Musí být jednoznačně potvrzeno, že výroba elektrické energie v našich podmínkách bude založena na jaderných elektrárnách, že budeme v maximální míře a maximálně ekologicky využívat vlastní zdroje primárních paliv. A pokud hovořím o ekologickém využívání primárních paliv mám na mysli samozřejmě kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Na základě takto dlouhodobě stanoveného výhledu jsou teplárenské společnosti samy schopny přijmout věcná opatření zabezpečující jejich další rozvoj. n Na specializovaných veletrzích po světě (kupř. na PowerGenu) jsme svědky dynamického konstruktérského a výrobního rozvoje ve vašem oboru. Jak lze podle charakterizovat současnou úroveň výrobní a distribuční soustavy tepla v ČR? Co je zapotřebí na ní do budoucna technicky a technologicky inovovat? Jak v této souvislosti hledíte (z pozice velkoproducenta i prodejce tepla) na kogenerační a trigenerační projekty, na aplikace solární techniky pro doplňkové ohřevy TUV aj.? Osobně jsem přesvědčen, že úroveň českého teplárenství je jedna z nejvyšších nejen v Evropě, ale na celém světě. V posledních letech byly investovány obrovské prostředky do modernizace a ekologizace technologických zařízení tepláren. Byly a jsou nadále rekonstruovány rozvodné soustavy s využíváním nejmodernějších technologií předizolovaného potrubí. Všechny zdroje dosahují zákonem předepsaných ekologických limitů a často je hluboce podkročují. Technické, resp. technologické, inovace se budou týkat zvýšení využívaní biomasy tam, kde je efektivně dostupná. Já očekávám i vyšší zavádění automatických kontrolních a řídicích systémů pro zvýšení spolehlivosti a efektivity soustav. Pokud se týká kogenerační výroby, její význam jsem již zdůraznil. Trigenerační projekty, které byly do nedávné doby popelkou, začínají nacházet své místo na energetickém výsluní. Málo ( a to i profesních) odborníků ví, že kupř. Plzeňská teplárenská společnost je nejen výhradním dodavatelem tepla pro plzeňský Prazdroj, ale v současnosti už i výhradním dodavatelem chladu vyráběného z tepla pro tuto společnost. Mezi další významné společnosti s touto výrobou se řadí rovněž Dalkia. Očekávám, že podíl takovýchto technologií, tam kde se prokáže efektivita, bude narůstat. Solární techniku je třeba, jako doplňkovou výrobu tepla, využívat v co možná největší míře. Je to nejekologičtější a technicky využitelný způsob ohřevu teplé vody. n Moderní výroba (teplo nevyjímaje) musí být také ekologická. Tento fakt je nezpochybnitelný. Nicméně: někteří vaši kolegové (a to nejenom z teplárenského managementu) v této souvislosti nezřídka upozorňují na nutnost sladit produkční a ekologická hlediska a respektovat reálné možnosti produkčních subjektů i jejich zákazníků. Nemáte i vy někdy obavu, že problém tzv. u-ekologizování hrozí rovněž české výrobě a distribuci tepla? Mám a velkou. Situace (bohužel) někdy zachází do absurdity: Buďme zelení, ať to stojí, co to stojí. Každý jedinec si může dovolit pouze to, na co má. A to platí i pro odvětví, pro státy. V každém případě je nutné hledat rozumnou rovnováhu mezi všemi aspekty, tj. ekologie, ekonomika a rozvoj. Jsem přesvědčen, že ekologie se stala jedním ze základních aspektů pro hodnocení kvality života. Není snad nikdo, kdo by to zpochybňoval. Pouze mám obavy, že se naše snahy začínají ubírat nesprávným směrem. Je třeba si také uvědomit, že my, energetici, vyrábíme pouze to, co se po nás žádá. Neděláme výrobky na sklad, ani s delší nebo kratší životností. Teplo, které vyrobíme, hned prodáme. A když je nikdo nechce, tak je ani nemůžeme vyrobit. To samé platí i pro elektrickou energii. Prostředky, které se věnovaly na snížení spotřeby tepelné energie, jdou do miliard. A přineslo to své ovoce. V CZT klesá spotřeba díky tomu o desítky procent. A tím i ekologická zátěž prostředí. Dovolte mi v této souvislosti osobní úvahu: vzpomínám si na doby, kdy se životnost spotřebních výrobků pohybovala řádově v desítkách let. Dnes, pokud si do 5 let nepořídíte nový výrobek, nemáte pomalu šanci ten předchozí udržet v provozu. Ať někdo zkusí spočítat, co na to ekologie. l /wa/