Současná situace kolem pandemie a potřeby ochranných pomůcek napomohla popularizaci 3D tisku. Zasvěcení však vědí, že nejde o horkou novinku, ale o dynamicky se rozvíjející obor, který se zrodil už ve druhé polovině minulého století. Kupříkladu technologie stereolitografie byla úspěšně patentována v roce 1986 a první pokusy o zhotovování produktů aditivními technologiemi jsou ještě o pár let starší. Je tedy spíše dílem kombinace plánování a náhody, že se načasování našeho hlavního tématu tohoto dvojčísla Technického týdeníku tak trefně potkalo s aktuální vlnou zájmu. 3D tisk však už dnes zdaleka není jen o zhotovování prototypů či nouzové výrobě ochranných pomůcek. Pronikl již do mnoha oborů včetně automobilové či sklářské výroby. Pomáhá ve zdravotnictví, proniká do stavebnictví, je cestou k výrobě náhradních dílů v kosmu a přináší další a další možnosti. Společnost HP kupříkladu předpokládá, že už v letošním roce započne nástup kombinovaného využití 3D tisku kovových a plastových prvků v rámci automatizovaných montáží, které budou postupně nahrazovat vícedílové sestavy. Toho bude možné využít například v automobilovém průmyslu, kde tisk kovu do plastových dílů přinese kupříkladu posun při výrobě vodivých součástí odolných proti opotřebení, nové možnosti povrchových úprav, a dokonce schopnost zabudovávat vodiče či motory přímo do plastových dílů. Další potenciál přináší možnost kódovat digitální informace přímo do povrchových textur. To například znemožní výrobcům falzifikátů uplatnění neoriginálních produktů či jejich dílů na trhu, protože informace o původu a jedinečnosti každého kusu budou skrytě zaimplementovány do celého povrchu. Ten navíc bude moci poskytovat i podstatně větší objem informací, než nabízí pouhé sériové číslo. 3D tisk umožní výrobním odvětvím produkovat některé součásti přímo v místech montáží, a tak podpoří snižování skladových zásob a nároků na logistiku a dopravu. Lepší konstrukce dále pomohou v procesu snižování hmotnosti dopravních prostředků bez negativního vlivu na jejich bezpečnost, a tím posunou dále také procesy snižování spotřeby paliva. V konečném důsledku tak může být masivní nástup aditivních technologií revolučnějším hybatelem změn v průmyslu než samotný Průmysl 4.0. V této souvislosti se ovšem nutně nabízí otázka, nakolik je na takovou změnu připraveno naše školství. Budeme mít dostatek kvalifikovaných odborníků na to, abychom z naznačeného potenciálu byli schopni do budoucna vytěžit maximum? Na to se zaměříme v některém z příštích čísel Technického týdeníku.
