Zmizení a předpokládaná vražda kritika současného vedení Saúdské Arábie Džamála Chášakdžího v Istanbulu znovu dostala tuto z našeho pohledu velmi zvláštní zemi (a především zvláštní stát) do popředí zájmu. Korunní princ Mohamed bin Salmán, který zemi fakticky vládne a získal si jisté sympatie jako zapálený reformátor, za celou epizodu politicky zaplatí, i když těžko nyní odhadovat, jak bude cena vysoká. Ale to není téma pro naše stránky. My bychom vás rádi vzali na krátkou výpravu do historie ropného bohatství, která začala před 80 lety. Chudá příbuzná Jestli saúdskoarabská ropná pohádka připomíná nějakou pohádku z našeho kulturního okruhu, tak možná tu o Popelce: v roce 1926 jeden z ředitelů Anglo-perské ropné společnosti, která byla aktivní hlavně na území dnešního Íránu, napsal, že „Saúdská Arábie se nezdá mít vůbec žádný ropný potenciál“. Mnohem slibnější podle něj byla na základě geologických zpráv Albánie. Dnes si těžko dokážeme představit dražší chybu v úsudku managementu. Ze zpětného pohledu se zdá jasné, že území Arabského poloostrova bylo pro hledání ropy vždy vhodné: vždyť zprávy o spontánních únicích zemního plynu a někdy i přímo ropy se objevují v této oblasti už nejméně celá staletí. Ale cesta k bohatství skrytému pod pískem nebyla jednoduchá. Zapadlé a chudé království se stalo cílem ropných prospektorů hlavně kvůli zmiňovaným britským těžebním aktivitám na druhém břehu Perského zálivu. Po strategickém rozhodnutí Winstona Churchilla v době před 1. světovou válkou, že britské loďstvo přejde z domácího uhlí na výhřevnější, ale dováženou ropu, se pro ropu v této oblasti našel stálý zákazník. Následoval i rozvoj dopravy ropy po moři, která otevřela alespoň nějakou naději, že surovinu z těchto oblastí se může podařit dostat na trhy, kde o ni je zájem. Muž s dobrým nosem V roce 1920 si v jemenském Adenu otevřel obchod se všemožným zbožím major Frank Holmes. Brit narozený v roce 1874 na Novém Zélandu byl ostříleným obchodníkem a průzkumníkem, a o obchod se zbožím koloniálním mu nešlo. Na základě zpráv domorodých obchodníků byl pevně přesvědčen o tom, že v oblasti je ropa. Nakonec se přesunul do Bahrajnu a peníze na hledání ropy vydělával obchodem a především vrtáním studní, o které byl velký zájem. V roce 1926 na tom byl však Holmes už tak bídně, že se pokusil pracně získanou koncesi k hledání ropy prodat právě Anglo-perské společnosti. Neuspěl a obrátil se na americký kapitál. Našel i zájemce, ti však narazili na pevný odpor britské vlády, která nechtěla v oblasti svého vlivu zahraniční společnosti. Postoj změnila až po třech letech a významně k tomu přispěl i fakt, že Britové hledali nový zdroj prostředků pro místní vládce: obávali se, že jinak se s prosbou o peníze obrátí právě na ně. Práce začaly v říjnu 1931 a 31. května 1932 dělníci narazili na ropu – první ropu v arabském světě – a začal boj o novou „trofej“. Bahrajn je jen malý ostrov, ale leží pouze pár desítek kilometrů od Arabského poloostrova, který má úplně stejnou geologii. Rýsoval se velký objev. Velká postava Největší části poloostrova vládl už tehdy energický padesátník, téměř dvoumetrový impozantní Abdul Azíz bin Abdul Rahman bin Faisal al Saúd, v arabském světě známý jako Abdul al-Azíz, v západním světě spíše jako Ibn Saúd – zakladatel dnešní Saúdské Arábie. Začínal jako lokální vládce, který státní pokladnu mohl naložit do sedlové brašny velblouda, postupně dobyl a politicky sjednotil prakticky celý poloostrov. V roce 1932 Britové uznali jeho královský titul a před Abdulem al-Azízem náhle vyvstal nový úkol: jak naplnit státní pokladnu. Největším zdrojem příjmů pro království byl příliv poutníků do Mekky, nastupující hospodářská krize ale jejich počet výrazně snížila. Situace byla vážná, úředníci dostávali platy s půlročním či větším zpožděním. Navíc král začal s modernizací země, včetně například vytvoření národní rozhlasové stanice, která měla království stmelit. Byť sám král příliš nevěřil v možnost těžby ropy, s těžebním průzkumem souhlasil i přes riziko náboženských nepokojů. Abdul al-Azíz a jeho přívrženci, o něž se opíral při dobytí poloostrova, byli wahhábisty, zastánci přísné a nesnášenlivé větvě islámu, která je oficiálním náboženstvím království dodnes. Právo na těžbu získala americká Standard Oil of California, jež už provozovala vrt v Bahrajnu a zaplatila 175 tisíc dolarů tehdejší měny ve zlatě za koncesi na území o rozloze zhruba 900 tisíc km. Větší část této částky byla půjčka proti ročním poplatkům, které každý z 60 let trvání smlouvy činily zhruba 30 tisíc tehdejších dolarů. Ropu nenašla snadno. Vrtání začalo v roce 1934, ale práce nepokračovaly dobře. Nedařilo se ropu najít, navíc trh v té době byl surovinou nasycený, vedení společnosti tak dokonce uvažovalo, že projekt úplně zastaví. Ale vytrvalo. První nález přišel v březnu 1938, v dubnu 1939 saúdskoarabský král osobně otevřel kohout, přes který proudila ropa do prvního tankeru na světové trhy. Druhá světová válka rozvoj ropných polí v oblasti velmi zpomalila, po ní ovšem začal nefalšovaný boom. Na něm si přišel na své i major Frank Holmes, který měl svůj podíl na bahrajnských i kuvajtských koncesích. Když se ho po letech ptali, proč si tak věřil, poklepal si na nos a řekl: „Měl jsem svého geologa.“ My si to přebereme Všem zúčastněným začalo být brzy jasné, že Perský záliv bude zdrojem mnohem většího bohatství, než by kdo odhadl. Na území zahrnutém do koncese Standard Oil of California bylo například objeveno zdaleka největší konvenční ropné naleziště světa Ghawar, ze kterého pocházelo zhruba 60 % veškeré ropy vytěžené v Saúdské Arábii mezi lety 1948–2000. V posledních desetiletích se z něj získává zhruba pět milionů barelů denně; na celém světě se přitom vytěží cca 80 milionů barelů. Nejen saúdská královská rodina si také uvědomila, že většina zisků by odtekla do jiných kapes a od začátku 50. let tak nastoupila politiku „plíživého zestátňování“. V roce 1950 si vynutila dohodu o dělení zisku z těžby, která vlastně znamenala zavádění nové daně. Postupně ořezávala koncesi společnosti AMRACO (Arabian American Oil Company), jak zněl nový název podniku, který původně založila výše zmíněná Standard Oil of California. Jednotlivé kroky v tomto vleklém procesu nejsou až tak důležité; završen byl v roce 1988, kdy Saúdové firmu oficiálně koupili a její název se změnil na Saudi Amraco. Ropa přinesla peníze královské rodině i většině obyvatel (ne všem; zhruba 20 % obyvatel země žije ve skutečné chudobě), ale závislost na ropných příjmech samozřejmě nebyla jen pozitivní. Země má za sebou z jistého pohledu velmi bolestnou zkušenost z první poloviny 80. let, která její zranitelnost ukázala v plné míře. Bolavé vahadlo V první polovině 80. let se OPECu dařilo držet poměrně vysoké ceny ropy, ale jen obtížně. Jednotlivé země měly přiděleny kvóty, ale soustavně je porušovaly a na trh dodávaly více ropy. Dohody nepomáhaly, OPECem ustanovení kontroloři sice měli slíben „neomezený přístup“, ale fakticky je kontrolované země nechtěly vpustit ani na své území. A do řady klíčových ropných zařízení se nedostali vůbec. Cenu tak do značné míry museli držet Saúdové, kteří na sebe vzali roli vahadla. Když bylo ropy na trhu příliš, zaškrtili svou produkci. Výsledky byly uspokojivé pro všechny s výjimkou Saúdské Arábie: v roce 1981 za ropu utržila 119 miliard dolarů, v roce 1984 jen 36 miliard a v roce 1985 jen 26 miliard tehdejších dolarů. A to přesto, že cena nijak dramaticky neklesla. Saúdové museli seškrtat státní rozpočet, seškrtat rozvojový program, ale přišli o více než jen peníze. Na jejich místo na trhu se tlačili jejich regionální političtí konkurenti, především Irák a Írán (který byl k Saúdské Arábii vysloveně nepřátelský). To oni, ne Saúdové, podepisovali nové dlouhodobé smlouvy a navazovali nová obchodní a politická spojenectví a partnerství. Saúdská Arábie chudla a ustupovala do pozadí světové politiky – přitom jen o deset let předtím vládla ropným bičem a její embargo srazilo ekonomiku vyspělých zemí do recese. V roce 1985 produkce Saúdské Arábie klesla pro úroveň produkce v Severním moři a Saúdům došla trpělivost. Udělali jednoduchou věc: změnili zavedený cenový režim. Nabídli rafinériím fixní poplatek za barel místo za podíl na konečné ceně, a tak si zajistili, že zpracovatelům ropy v podstatě nezáleželo na ceně konečného produktu. Své peníze dostali bez ohledu na ni. OPEC jako cenový kartel přestal existovat a začala cenová válka, díky které ceny ropy spadly z pásma kolem 30 dolarů až na necelých 10 dolarů za barel. Některé „těžké“ typy ropy (tedy ropy s vysokým obsahem síry) z Perského zálivu se prodávaly i za šest či sedm dolarů za barel. Množství ropy na trhu se zvýšilo sice jen zhruba o 3 %, ale kombinace omezených skladovacích možností a soupeření o zákazníky měly ohromné důsledky. Kolaps cen trval asi rok, pak se státy OPEC spolu s dalšími producenty včetně SSSR více či méně formálně dohodly a cena ropy se stabilizovala zhruba na 18 dolarech za barel. Saúdská Arábie na svou zkušenost nezapomněla. Trh s ropou se sice změnil díky novým investičním nástrojům, masovému vstupu fondů na trh s komoditami atd. , ale základní pravidlo zůstává stejné: země potřebuje peníze z ropy a nehodlá o ně přijít na úkor nikoho jiného. V současné situaci tedy neváhala a dělá přesný opak toho, co dělala před 30 lety – agresivně si hlídá svůj podíl na trhu – hlavně právě díky iniciativě kontroverzního faktického vládce země, korunního prince Mohameda bin Salmána (jeho otec Salmán bin Abd al-Azíz je oficiálním vládcem, ale jeho faktický podíl na vládě je malý, údajně je stižen stařeckou demencí). Jeho modernizační program není v historii Saúdské Arábie první pokus – a neobvyklé nejsou ani jeho brutální metody, včetně zadržování či fyzického odstraňování protivníků. Vzhledem k tomu, jak velikou roli ropa v saúdskoarabské ekonomice hraje, ovšem nikdy modernizační snahy neměly výrazný dopad. I dnes je důvod k pochybnostem, jak kvůli evidentním politickým chybám vedení země (kromě vraždy kritika na ambasádě v Istanbulu míníme ještě doslova ošklivou válku v Jemenu i zneužité „protikorupční“ tažení či diplomatickou roztržku s Kanadou kvůli jedinému tweetu), které budou stát minimálně spoustu peněz a energie. Tak i kvůli tomu, že ropa – a také zemní plyn, jehož má země gigantické zásoby – tu s námi budou ještě dlouho. Odchod od fosilních paliv je pro lidstvo drahý, a tedy nepříliš lákavý. Natož pro ty, kdo na nich vydělávají nejvíce. Zvláště když saúdskoarabské zásoby rozhodně nedocházejí, a byť je jejich přesný rozsah státním tajemstvím, nikdo nepochybuje o tom, že vystačí ještě na desítky let těžby současným tempem. jj
