K temným mezníkům dějin společného československého státu patřila okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Celospolečenské změny, k nimž následně došlo, postihly i ekonomickou sféru, a tedy i průmysl. V roce 1968 se Československo nacházelo v polovině 4. pětiletky (1966-1970), která se nesla ve znamení pokusu o tzv. Šikovu ekonomickou reformu.
Ota Šik, který byl od počátku 60. let ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV, měl v roce 1968, kdy se stal místopředsedou vlády, za úkol připravit reformu československého hospodářství. Té se později začalo říkat „třetí cesta". Přestože se Ota Šik s nástupem normalizace dostal na černou listinu, důsledkem čehož byla jeho emigrace do Švýcarska, lze říci, že poměrně dobrá hospodářská prosperita v období normalizace byla založena na některých Šikových reformních myšlenkách - aniž to komunistický normalizační režim v Československu otevřeně přiznal.
Z plánovaných cílů reformy se však během pražského jara podařilo uskutečnit jen málo. Šikova reforma měla do ekonomiky zavést jistou samoregulaci pomocí „zbožně peněžních vztahů" (pojem „tržní" se používat nemohl), přičemž politická moc měla zasáhnout pouze při výrazném odchýlení od předpokládaného vývoje. Vpádem vojsk a následnou normalizací ale bylo veškeré toto úsilí zmařeno. V prvních letech normalizace navíc přišlo o práci z politických důvodů asi 350 000 lidí. Z práce byli vyhozeni všichni ti, kteří otevřeně odmítali okupaci a nově nastolený politický kurz. Tisíce lidí se s touto situací odmítly smířit a raději emigrovaly. Takto masivní odliv pracovní síly se samozřejmě musel projevit i ekonomicky, v mnoha případech se totiž jednalo o vysoce kvalifikované odborníky, které nebylo snadné nahradit.
Masivní investice a relativní konjunktura
V roce 1971 začala pátá pětiletka a v té, jak uvádí historik Prokop Tomek, využil režim rezervy z druhé poloviny 60. let k opětovným masivním investicím. Ty směřovaly především do palivoenergetického komplexu s dlouhou dobou návratnosti. K preferovaným oblastem československého hospodářství i nadále patřila oblast těžkého průmyslu. Jeho výraznými omezeními však byly vysoká energetická náročnost a malá efektivita práce. I přesto první polovina 70. let díky setrvačnosti ekonomiky vypadala na první pohled relativně příznivě.
Husákův režim se snažil této relativní konjunktury využít k odvedení pozornosti od politických otázek a cíleně ve společnosti posiloval konzumní tendence. Symbolem těchto snah se na jaře roku 1975 stalo otevření obchodních domů Kotva a Máj. Ty byly vedle Tuzexu, který však tvořil samostatnou kategorii, jedinými místy, kde se občas dalo koupit i zajímavé zahraniční zboží.
Zvyšovaly se také investice do infrastruktury - v roce 1971 byl mezi Prahou a Mirošovicemi otevřen první úsek dálnice D1. Začalo se stavět rovněž pražské metro - první úsek trasy C byl uveden do provozu v roce 1974, první část trasy A byla zprovozněna o čtyři roky později. Do této doby se také datuje zrod československé jaderné energetiky - v roce 1972 zahájila provoz první část (A-1) jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích. Během prvních let její činnosti však docházelo k četným poruchám. K nejzávažnější havárii došlo 22. února 1977 a po ní bylo rozhodnuto o odstavení elektrárny A-1 z provozu. V 70. letech se začaly v Jaslovských Bohunicích budovat modernější části V1 a V2, které tak poruchové jako A-1 nebyly.
V roce 1978 se začala stavět jaderná elektrárna i v české části republiky - Dukovany. Její první blok byl uveden do provozu v roce 1985.
Vyčerpání rezerv
Mírný hospodářský vzestup z počátku 70. let se však v jejich druhé polovině změnil v technologické zaostávání. I šestá pětiletka (1976-1980) se vyznačovala masivními investicemi, ale koncem 70. let se již rezervy československé ekonomiky vyčerpaly natolik, že bylo třeba pokusit se o další reformu. Ta se nazývala „Souborem opatření".
Základní vadou všech pokusů o reformu československého hospodářství bylo to, že se neodvažovaly - nemohly - sáhnout na samu podstatu plánovitého hospodářství. Soubor opatření tak byl jen opakováním polovičaté Rozsypalovy reformy z konce 50. let. Šlo v podstatě vždy jen o přeorganizování jediného povoleného systému.
I přesto se čas od času v některých průmyslových odvětvích objevovaly zajímavé nápady, na jejichž základě se stavěly i prototypy. Ty se však většinou nedostaly dále než na strojírenské veletrhy, protože narazily na politický nesouhlas, případně neexistovaly podmínky pro masovou výrobu v důsledku chybějících investic do strojního zařízení jednotlivých výrobců a jejich subdodavatelů. Jako příklad lze zmínit osobní automobily Škoda 720 či midibusy Karosa A-30.
Důraz na kvantitu
Některé tradiční strojírenské podniky však z tohoto po všech stránkách obtížného období vyšly relativně dobře. Dařilo se například plzeňské Škodovce, která v těchto letech mohutně rozšiřovala dodávky dopravní techniky (elektrické lokomotivy a trolejbusy), strojních a investičních celků (technologie pro cukrovary, lihovary, pivovary, rafinérie, soustružny, kovárny a lisovny), energetických zařízení (kotle, jaderné reaktory, turbíny, generátory, transformátory) a techniky pro další obory (tabákové stroje, varny). Největším odběratelem byly pochopitelně země RVHP (jen do Sovětského svazu bylo v období 1957 až 1989 vyvezeno více než 2 400 lokomotiv), výraznou část exportu ale tvořily i nesocialistické státy Evropy, Asie, Afriky i Ameriky, a to zejména díky PZO Škodaexport coby dodavateli uvedených investičních celků. Díky tomuto úspěšnému rozvoji obchodních aktivit si firma dokonce mohla dovolit pro své zaměstnance a vedení v roce 1979 zřídit vlastní aerolinku Škoda Air. Mezi nejdůležitější a nejznámější provozy koncernu ČKD vždy patřila výroba parních, později motorových lokomotiv v Libni a výroba tramvají v závodě ČKD Tatra na Smíchově, hlavně pro členy RVHP. Podnik se ve druhé polovině minulého století postupně stal největším výrobcem tramvají na světě a zaměstnával až 50 000 lidí. V roce 1963 byla zahájena sériová výroba tramvají Tatra T3 - s přibližně 14 000 vyrobenými kusy se jedná o nejpočetněji vyráběný tramvajový vůz na světě. V letech 1963-1994 vyrobila lokomotivka v Libni 7 459 lokomotiv ČME.
V letech 1970 a 1971 byly na Smíchově vyrobeny i dvě dvouvozové jednotky Tatra R1 pro pražské metro. Ty však nakonec po intervenci SSSR ve prospěch svých - zastaralých a příliš těžkých - vozů uplatnění nenašly. Přes velký objem výroby však podnik podceňoval investice do modernizace a výzkumu, což vedlo k postupnému zastarávání provozů.
Značku Tatra má velká část pamětníků spojenu s „papalášskými vozidly". Největší produkce Tatry 603 (mimochodem oceněné i na řadě výstav a veletrhů na západ od našich hranic) bylo dosaženo právě v průběhu normalizace. V nejúspěšnějších letech 1973 a 1974 se vyrobilo až 1 600 vozů za rok. Rok 1975 pak byl posledním rokem produkce tohoto vozu, následně byla Tatra 603 nahrazena modelem Tatra 613.
Výroba obráběcích strojů stále na špici
Zdejší dlouhá a bohatá tradice v oblasti výroby obráběcích strojů umožnila, že se firmy zabývající se těmito technologiemi stále držely na světové špici. Dokladem toho je celosvětově první multifunkční obráběcí centrum - stroj spojující výhody soustružnického a frézovacího stroje -, které vyvinuli v závodě Kovosvit MAS v roce 1977. V roce 1983 pak byla oficiálně představena univerzální soustružnická centra MCSY 50 a MCSY 80. Kovosvit tak předběhl svoji dobu, avšak z ekonomických důvodů a pro nedostupnost kvalitní řídicí elektroniky se vyrobilo jen 45 těchto strojů a poté byla tato výroba zastavena. Nápad však inspiroval řadu zahraničních firem, které jej díky lepším ekonomickým a technologickým podmínkám dokázaly dále rozvinout a úspěšně uvést do praxe.
I společnosti TOS Varnsdorf se v době utužování politických poměrů dařilo a i přes velké problémy s domácími řídicími systémy dokázala držet dobrou bilanci vývozu. V té době se objevily stroje, které v obměnách firma vyrábí dodnes. Stroj WHN 11 získal zlatou medaili na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v roce 1970. V následujícím roce pak začala sériová výroba stroje WHN 13 NC, bezprostředního předchůdce nejprodávanější numericky řízené vodorovné vyvrtávačky posledních desetiletí WHN(Q) 13 CNC. Žeň zlatých medailí na MSV Brno pokračovala - v roce 1972 ji získal stroj WHQ 9 NC. V roce 1975 pak TOS Varnsdorf začal investovat do výpočetní techniky. V roce 1980 se TOS Varnsdorf se stal koncernovým podnikem.
Řadou úspěchů se může pyšnit i firma TOS Hulín, která zaměřila svoji činnost zejména na výrobu svislých soustruhů. V roce 1959 byl na základě její vlastní dokumentace vyroben první svislý soustruh s plynulými posuvy, NC pravoúhlým řízením a kopírováním. Firma začala tuto generaci strojů vyrábět jako jedna z prvních na světě. Osvědčené svislé soustruhy s automatickou výměnou nástrojů z patnáctipolohového zásobníku byly vyráběny již v roce 1974.
Zmínit je třeba také VÚOSO - Výzkumný ústav obráběcích strojů a obrábění, založený v roce 1947, jehož hlavní funkcí bylo zajišťovat společnou konstrukci nových obráběcích strojů. V 70. a 80. letech se stal hlavním řešitelem rozsáhlého státního úkolu „Pružné výrobní systémy". Během osmi let (1977-1984) vyvinul nové stroje a manipulátory, prvky řídicí a měřicí techniky, řídicí elektroniku, odměřování, servopohony, ale i software řízení výrobního a technologického procesu.
Vrcholem působení ústavu se stal hlavní realizační výstup tohoto státního úkolu: pružný výrobní systém PVS 400 pro obrábění nerotačních součástí v TOS Olomouc (maximální rozměr frézované plochy 400 mm). Tento automatický systém (pracující v odpolední a noční směně bezobslužně), založený na propojení osmi obráběcích center MCFHD 63 (vlastní olomoucké výroby) s automatickou dopravou obrobků a nástrojů, řízený třemi počítači, se stal vrcholem automatizace malosériové výroby, je celosvětově unikátní a funguje dodnes.