„Lidé ze Země přicházeli na Mars. Přicházeli, protože měli strach nebo neměli strach, protože byli šťastni nebo nešťastni, protože si připadali či nepřipadali jako Otcové Poutníci. Nějaký důvod měl každý. Prchali od špatných manželek, špatných výdělků nebo ze špatných měst; přicházeli, aby něco našli nebo něco opustili nebo něco získali. Přicházeli se skromnými plány, se smělými plány nebo s vůbec žádnými plány. Ale vládní prst na čtyřbarevných plakátech v mnoha městech ukazoval: Na nebi je práce pro vás: Mars volá!“ Ray Bradbury, Marťanská kronika
Americký spisovatel Ray Bradbury podobně jako mnoho dalších snílků toužil po cestě na rudou planetu. Svou fantastickou představu kolonizace Marsu vtělil do románu Marťanská kronika. Krátce před smrtí (5. června 2012), ještě v době, kdy NASA (než program Constellation málem zlikvidoval prezident Obama) doufala ve vzkříšení letů na Měsíc a s cílem zamířit i na Mars, si dovolil vyslovit i své poslední velké přání:
„Až umřu, chci, aby mne zpopelnili, můj popel dali do urny a pohřbili na Marsu. Věříme tomu, že Mars je pustý a až se na něj dostaneme, zbavíme se zátěže všech konfliktů, válek a předsudků, jako když lidé přijeli z Evropy do Ameriky … Lidstvo dostane na Marsu novou příležitost.“
Tehdy třiaosmdesátiletý klasik sci-fi literatury se domníval, že až se člověk odhodlá kolonizovat Mars, dostane příležitost, jak s odstupem přehodnotit problémy našeho světa a začít znovu...
A je to i Ray Bradbury či další velký autor sci-fi Isaac Asimov, kdo inspirovali mladého muže jménem Elon Musk k tomu, aby si vytkl za cíl nejen letět na Mars, sebrat tam pár kilo kamenů a vrátit se zpět, ale vybudovat kolonii, která by se stala zárodkem lidského osídlení pro nás zatím nehostinné rudé planety. A připomeňme si opět slova Kevina Hartze, jednoho z někdejších Muskových společníků ve společnosti Pay-Pal, že už tehdy, kdy Elon nic nevěděl o raketách a jen chtěl nějakou v Rusku koupit, měl vizi, že „změní“ (zachrání) svět.
Ne, Musk se nemíní stát jakýmsi bájným Spasitelem, on prostě uvažuje jinak než politici či jiní businessmani a než většina lidí, potloukajících se po planetě zvané Země. Kolonizaci Marsu vidí především jako šanci zachránit pozemskou civilizaci v případě nějaké globální katastrofy – což může být dopad velkého asteroidu, pandemie daleko horší než jakýsi covid-19 či, nedej bože, termonukleární válka. Ano, je vizionář. A proto mimo své elektromobily, kosmické dopravní lodě Dragon či Crew Dragon investuje do projektu, nad kterým u Boeingů či Lockheedů pořád jen vrtí hlavou – do meziplanetární kosmické lodě Starship. Do lodě, které můžeme podle autorů sci-fi směle říkat – planetolet.
SNY A PLÁNY
Faktem je, že s nápadem letět na Mars a případně s jeho osídlením není Musk původní. Například v někdejším Sovětském svazu se vážně uvažovalo o letu na Rudou planetu už v 60. letech minulého století a za poměrně vyzrálý projekt lze považovat tzv. planetolet TMK 1-E (Tjažolij Mežplanětnyj Korabl) K. Feoktistova. Dokonce už byl stanoven termín startu – 8. června 1971. Ovšem šlo pouze o „návštěvní misi“. S návratem se počítalo 10. června 1974. Měl to být takový truc Američanům – když vy první na Měsíci, tak my první na Marsu!
Ostatně v SSSR probíhaly experimenty s dlouhodobým pobytem posádek „letících na Mars“ už v 60. letech minulého století. Například dobrovolníci z konstrukční kanceláře Vladimíra Čelomeje simulovali tříměsíční let na MARS v roce 1966, v případě Koroljovské konkurence (viz Vostok, Sojuz) strávila trojice mužů rok v komoře o rozměrech 12 m3 o něco později – v roce 1967. Později byla v Moskvě postavena maketa meziplanetární lodi, postupně zdokonalovaná – viz velký mezinárodní experiment MARS 500 (3. června 2010 až 4. listopadu 2011). O něco podobného se pokoušejí dobrovolníci i v USA. Například v rámci společného projektu Havajské univerzity a NASA Hawaii Space Exploration Analog and Simulation (HI-SEAS) proběhlo od roku 2012 pět úspěšných simulací dlouhodobého „letu na Mars“ (pátá HI-SEAS v roce 2018, které se mj. účastnila Michaela Musilová ze Slovenska, byla přerušena pro onemocnění jednoho z účastníků). Ale už v roce 2016 šest vědeckých pracovníků (tři ženy, tři muži) strávilo celý rok v izolované stanici na nejvyšší havajské hoře Mauna Loa (4 169 m) a na lávových polích této sopky simulovali podmínky výpravy na rudou planetu. Vycházky jen ve skafandrech…
Ruské plány se zatím zdají být u ledu – výhledově chtějí jen na Měsíc (až kolem roku 2030) a o Marsu hovoří jako o cíli vzdáleném. A předpokládají loď na atomový pohon. Otázkou je, co s nimi udělá podpora Donalda Trumpa programu Artemis – viz tzv. Space Policy Directive 1 z roku 2018. Nový impuls dostala NASA vyhlášením viceprezidenta Mike Pence z 27. března 2019: „Vrátíme se na Měsíc, a až tam budeme, tak Spojené státy poletí i na Mars.“ Tato direktiva předpokládá návrat na Měsíc do roku 2024 a pak kolem 2030 první expedici na Mars. Záleží ovšem na přídělu financí pro NASA a politicích – aby příští prezident (nebude- li to Trump) zase NASA nehodil klacek pod nohy jako Obama. Pak by se opravdu mohlo stát, že přes všechny výhrady značné části vědecké obce i technické problémy by astronauti z Orionu byli Muskovým kolonistům pro smích.
(Celý článek si můžete přečíst v Technickém týdeníku č. 18, který vyšel 22. 9. 2020)