Letos v dubnu uplyne 60 let od startu prvního člověka, Jurije Gagarina, do vesmíru. Je paradoxem, že dědic slávy někdejší kosmické supervelmoci, Sovětského svazu, tedy dnešní Ruské federace, začíná být v oboru kosmických letů tím „třetím vzadu". A nejen v tisku se začínají objevovat názory, že po ukončení životnosti Mezinárodní kosmické stanice by Rusko mohlo dokonce i zastavit pilotované kosmické lety.
Ruská pilotovaná kosmonautika dnes reálně stojí před dilematem. Poletí Rusové také na Měsíc, jak slibuje v silvestrovském vystoupení Rogozin? Nebo je důležitější provozovat svou vlastní družicovou stanici na tzv. nízké oběžné dráze kolem Země?
Faktem je, že ať už bude ISS pro r. 2028 fungovat např. v komerčním provozu - např. jako hotel pro bohaté turisty nebo filmaře, či dokonce pro technologické inkubátory - nynější partnerské státy z ISS (NASA počínaje a ESA konče) v budoucnu se stanicí na nízkém zemském orbitu nepočítají. Většinou se připojují k NASA při budování Gateway.
Rusko sice koketovalo se spoluprací s tím, že dodá přechodovou komoru pro výstup do volného vesmíru, případně záchrannou kabinu, ale od slov k činům je nějak daleko. Navíc státy podílející se na Gateway Rusko k dokončení projektu vůbec nepotřebují. V tom je situace poněkud jiná než v 90. letech minulého století. Tehdy snaha o účast rozpadajícího se SSSR na ISS byla z americké strany motivována nikoliv ekonomicky, ale snahou získat zkušenosti s dlouhodobými pobyty ve vesmíru např. i pobyty na stanci MIR, a především pak obavou, aby raketoví odborníci ve zmatcích transformující se ruské ekonomiky nepřišli o práci a nezběhli do „teroristických států", za které byly označovány např. Severní Korea či Írán.
Je nutno přiznat, že debaty o národní orbitální stanici se v Rusku vedou už řadu let, na „papíru" vzniklo i několik zajímavých projektů, ale byly to pořád jen diskuse. Ovšem s tím, jak se blíží definitivní konec ISS dostávají tyto někdy až drsně upřímné diskuse naléhavé opodstatnění.
Jde totiž o další směrování ruské kosmonautiky (nehledě na to, co hlásá Rogozin). Problém je totiž v tom, že jakýkoliv libovolný projekt, který má nahradit ISS, znamená prudký nárůst rozpočtu Roskosmosu. Přitom jen každoroční náklady na ruskou účast na ISS se v dalších letech mají pohybovat ve výši 10-15 miliard rublů (v přepočtu 132-198 milionů dolarů). Někteří ruští odborníci se domnívají, že za takové peníze by se mohla postavit a provozovat národní ruská orbitální stanice. Jiní tuto částku považují za směšnou. Postavit nové je zpravidla mnohem dražší než využívat to, co už je k dispozici, tvrdí.
Dodejme, že tzv. ruský segment ISS se skládá z tzv. základního bloku Zarja (1998), postaveného za peníze USA, obslužného (servisního) modulu Hvězda (2000), spojovacího Prisu (2001) sloužícího ke spojení s nákladními loděmi a malých vědeckých modulů Poisk (2009) a Rassvět (2010). K Prisu má být připojena Nauka.
I proto se už několik let diskutuje nápad osamostatnit tzv. ruský segment ISS, jehož jádrem by se měl stát právě výše citovaný modul Nauka. Na první pohled to není tak úplně špatný nápad. Je tu však několik „ale". Například životnost už přes dvacet let využívaných modulů Zarja a Hvězda. Korpusy možná vydrží dalších dvacet let, ale přístrojové a služební zařízení (např. aparatury udržující životní podmínky) už asi ne, byť byly jistě několikráte inovovány.
Navíc, teoreticky je sice možné ruský segment od ISS oddělit, ale s velkými problémy. Řada odborníků se domnívá, že je to nemožné především proto, že v současnosti jsou jednotlivé části velmi provázané, přičemž jedna bez druhé může jen těžko existovat. Například většinu elektrické energie potřebné k provozu dosavadních modulů dostává i ruský segment z amerických solárních zdrojů: z potřebných 14-15 kW dodávají ruské solární zdroje jen 6-7 kW. Na druhou stranu motory ruské části jsou zase užívány ke korekcím oběžné dráhy a tak dále. Většina odborníků se tedy shodne na tom, že v současné době je rozdělení stanice nemožné.
Pravda, Rusko plánovalo postavit svůj laboratorní a energetický modul NEM, aby pomohlo vyřešit problémy s výrobou elektřiny. Jenomže i kdyby byl podle posledních předpokladů hotov v roce 2024, mohl by být vypuštěn až po připojení už mnohokráte citované Nauky a víceúčelového spojovacího uzlu Pričal (Přístaviště), který je rovněž ve značném skluzu (start snad proběhne v listopadu 2021). Ostatně NEM měl původně startovat v roce 2016. U Chruničevů v Roskosmosu se s časovými plány zkrátka moc nepárají.
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)